Vše do sebe zapadlo. A tak Blues slaví

Je dobojováno. Hotovo.
Vítězství ve Stanley Cupu slaví St. Louis Blues, kteří zvládli lépe rozhodující sedmý duel finálové série na ledě Boston Bruins (4:1) a vrhli se do víru oslav. K triumfu je (nejen) v posledním zápase dovedly tradiční opory a fakta. Dokonale jim do sebe zapadlo vše, co potřebovali.
Přečtěte si naposledy tradičních pět pozápasových poučení, tentokrát ze závěrečného utkání sezony v NHL.

1. Triumf disciplíny
Nefaulovat, nefaulovat, nefaulovat.
Jedno jediné slovo zdůrazňoval kouč Craig Berube novým šampionům od třetího finále. Ti jeho radám naslouchali velmi poctivě a nejlépe ten těžký úkol vyhnout se silným přesilovkám soupeře zvládli v pravý rozhodujícím utkání. Davidu Pastrňákovi a spol. dovolili jen jednu početní výhodu a tu ubránili. Jiné zbraně Bruins na závěr neměli.
Zajímavý je pak fakt, že sami Blues přesilovky poslední dva dny vůbec netrénovali, přestože v jejich podání tato disciplína během celého play off k těm parádním rozhodně nepatřila. Nepotřebovali, bostonský faul nepřišel.

2. Symbolická tečka pohádky
Příběh o tom, jak se St. Louis z hokejové bažiny, kde se nacházelo ještě na začátku roku 2019, dostalo až na vrchol, už je známý. Snad symbolicky se na jeho dopsání ohromnou měrou podílel gólman Jordan Binnington - ligový nováček, který před lety řešil, zda vůbec na NHL má.
V sedmém zápase finále, který dokáže zacloumat s daleko protřelejšími mazáky, na něj vyzrál jen obránce Matt Grzelcyk 130 sekund před koncem - tedy ve chvíli, kdy už o nic nešlo. Dohromady chytil 32 ze 33 bostonských ran.
"Dostane ten chlapík vůbec někdy gól?" ptali se diváci zápasu nechápavě.
Ódy na neprůstřelnost Binningtona se během noci nesly napříč hokejovým světem dál a dál. Naprosto po zásluze.

3. Můj dům, cizí hrad
O tom, že vyhrát infarktové sedmé utkání finále Stanley Cupu doma bude nesmírně náročné, věděli Bruins velmi dobře. Vždyť sami byli posledním týmem, který takový zápas v roce 2011 hrál. A vyhrál. Na ledě soupeře.
Nyní šlo ale o trochu něco jiného. Svěřenci kouče Bruce Cassidyho se o domovskou TD Garden mohli opřít jen v prvním zápase celé série. Pak už v ní všechny zápasy prohráli. Ano: druhý, pátý a teď i ten sedmý.
"Měli jsme dobré šance, hráčům nemůžu nic vytknout. Góly jsme nedali, soupeř ano, to byl hlavní rozdíl," našel největší problém trenér.
Vytýkat cokoliv víc by bylo teď zbytečné.

4. Nadvláda první lajny - té z Blues
Na trio David Pastrňák, Patrice Bergeron, Brad Marchand se pějí ódy dlouhodobě, ale vzpomeňte si, i o formaci Vladimir Tarasenko, Brayden Schenn, Jaden Schwartz se hovořilo jako o jedné z nejlepších v lize. Bylo to na podzim 2017, než se fungující stroj Blues i vinou zranění na rok zasekl.
Znovu se naplno rozjel v pravý čas a soupeřovu elitní linku ve finále předčil, což korunoval v posledním utkání sezony, kdy zařídil dva góly ze čtyřech.

5. Rozdělené role
"Rozhodující bylo, že jsme pracovali jako tým. Mohli jsme se o sebe navzájem opřít, vyzařovala z nás obrovská vnitřní síla," vykládal útočník Ryan O'Reilly.
On sám skóroval ve čtyřech finálových zápasech po sobě (včetně toho posledního), což se povedlo naposledy v 80. letech Wayneu Gretzkymu, a po zásluze dostal Conn Smythe Trophy pro nejužitečnějšího hráče play off.
Zatímco O'Reilly byl mužem celého finále, brankář Binnington byl mágem klíčové bitvy. Své ovšem během strhující jízdy výrazně řekli i členové první a čtvrté formace stejně jako obránci či zkušený Pat Maroon, který se teprve nedávno vrátil hrát do rodného města. Pro pohár. "Už nemůžu být víc pyšný na to, že jsem ze St. Louis," řekl rozjařený veterán.
Hezky si to ti Blues rozdělili.