Muzika a její vliv na hokejové gólmany

Brankář Washington Capitals Braden Holtby si v zápasové dny odpoledne rád zabrnká na kytaru. Ale nejen kvůli tomu, aby se na utkání správně naladil - vítěz Vezina Trophy z loňského roku také dobře ví, jak si tím pomáhá hokejově.
Podle vědců totiž existuje spojitost mezi hrábnutím do strun a schopností chytat puk, neboť kytara v tomto případě aktivuje podobné pohyby, které jsou nutné pro povedený zákrok.

Podle Holtbyho by to dávalo smysl. A od teorie k praxi: především cítí, jak mu to pomáhá.
"Je to zvláštní věc. Když začínáte, přijde vám, jako byste se snažili hrát pěti palci najednou," líčí Holtby. "Ale jakmile se to naučíte a dokážete vše skloubit do rytmu, najednou jsou vaše ruce mnohem koordinovanější."
Pro Holtbyho byla muzika odmala součástí světa a na kytaru se naučil hrát v juniorce v Saskatoonu. Pravidelně ale tento rituál do předzápasové přípravy začlenil až od minulé sezony, kdy mu jeho agent koupil "venkovní kytaru", takže mohl hrát i při zápasech mimo Washington. Brzy poté se tento hudební nástroj objevil i v tréninkové hale Capitals, a tak jej mohl ladit klidně po rozbruslení.
"Za posledních pár let jsem se zlepšil," usmívá se. "Podívám se na noty a vystřihnu to na první dobrou."
Ted Monnich by to vše odsouhlasil - a nepřekvapuje ho to. Bývalý profesionální brankář, který působil v nižších soutěžích, si nyní v Severní Americe i v Evropě vydělává jako konzultant-psycholog a mentální kouč gólmanů, mimo jiné u Carolina Hurricanes a jejich farmy v Charlotte v American Hockey League.

Spojením gólmana a hudebního nástroje se začal zabývat poprvé v roce 2003, když zjistil, jak po kytarových seancích získal na jistotě při činnostech s lapačkou a vyrážečkou. U brankářů z nižších soutěží pak sledoval růst úspěšnosti zákroků přímo úměrný tomu, zda si před zápasem (ne)šli zabrnkat.
"Co dělá muzikant? Ať už při své hře improvizuje nebo se učí hrát nazpaměť, reaguje svýma rukama na vnější podněty," líčí Monnich. "U gólmana je podnětem chvíle, když vidí, jak puk opustí hokejku střílecího soupeře. Mluvíme o činnostech centrálního nervového systému, o podobných vzorcích, o souvislosti. Jedna může pomáhat druhé. Hudba v tomto případě podporuje chytání puků."
Ačkoli výše sdělené nelze omezit jen na "sladké dřevo", kytara se jeví jako ideální nástroj.
Brankář New York Rangers Henrik Lundqvist si jednou v televizi vystřihl šlágr kapely Guns N' Roses "Sweet Child O' Mine". Rádi si zahrají také Ryan Miller z Vancouver Canucks, Mike Smith z Arizona Coyotes či Cory Schneider z New Jersey Devils, z bývalých brankářů NHL si kytaru oblíbili Jose Theodore, Brent Johnson nebo Robert Esche.
Pro většinu z nich je to relaxace, zábava. Ale nejen Holtby si nástroj bere na venkovní duely: činil to i slavný brankář Sean Burke, který si mimochodem jednou na pódiu zahrál také se známým zpěvákem Garthem Brooksem.
"Hudba je obecně prospěšná," soudí Holtby. "Člověk musí udržet tempo, cítit rytmus. To je důležitější, než by si většina lidí myslela."
Tuukka Rask z Boston Bruins se ve Finsku jako devítiletý naučil bubnovat, k čemuž se vrátil až o dekádu později - ve chvíli, kdy začínal profesionální kariéru v Severní Americe.

"Ohledně koordinace to rozhodně má cosi do sebe," říká nyní třicetiletý Rask.
Matt Murray, který jako nováček s Pittsburgh Penguins loni dobyl Stanley Cup, si občas stále sedne k pianu a zkoušel to také s kytarou; však se právě hraním na ni živí jeho bratr.
"Jde mi to docela slušně, ale je to řehole," přiznává Murray.
Monnich se svých svěřenců vyptává i na jejich případné další kreativní aktivity; vždyť třeba člen Síně slávy Jacques Plante pletl i maloval obrazy. Jeden z profesionálních hokejistů mu dokonce přiznal, že kromě kytary prospívá jeho chytání také práce s keramikou.
Proto Monniche nepřekvapuje, že Rask a Murray tuží smysly i s jiným hudebními nástroji.
"U klavíru i při bubnování musíte používat pedály v mimořádně krátkých časových úsecích. To musíte dělat nevědomě, což je další součást tréninku," říká. "To vše specificky cvičí náš nervový systém. Posiluje to reakce. Pak je jednodušší zvládnout i chvíli, kdy na vás letí puk - a vaše tělo ve spolupráci s mozkem okamžitě má odpověď."
I Murraymu to dává smysl. Přesto nehodlá kráčet v Holtbyho šlépějích úplně ve všem.
"To fakt ne," směje se. "Na venkovní zápasy si klávesy neberu."