Patrik Eliáš: S koncem jsem smířený

Tu rutinu má zažitou od roku 1995, kdy jako devatenáctiletý teenager vyrazil dobýt Ameriku. Ráno prostě nasedne do auta a vydá se na trénink. Patrik Eliáš však po dvou úspěšných dekádách, během nichž se stal nejproduktivnějším hráčem v celé historii New Jersey Devils, už nehraje zápasy a nemá ani smlouvu.

Po operaci pravého kolena se sice pokouší o comeback, ale po dnech, v nichž cítí zlepšení, jsou tu i chvíle, kdy mu zdravotní stav větší zátěž nedovoluje. Čtyřicetiletý útočník cítí, že se přiblížil konec kariéry.
"Jsem s tím vlastně smířený," tvrdí dvojnásobný držitel Stanley Cupu.
Žádný výrazný posun k lepšímu opravdu necítíte?
"Poslední měsíc a půl jsem na tom stejně. Minulý týden jsem se cítil dobře. I trenér, kterého mám na bruslení, mi říkal: Hele, změnilo se něco? Bruslařsky vypadáš líp než loni. Neměl jsem po zátěži nic namoženého. Ale další týden jsem zase musel polevit. Jeden týden je to tak, druhý jinak. Trénovat s týmem prostě nemůžu."
Stanovil jste si konečné datum, po němž už nebudete pokoušet osud?
"Žádné nemám, ale je konec listopadu a ta situace není příjemná. Zvlášť když Devils měli zraněné a potřebovali hráče. Já bych ale týmu v této fázi nepomohl. Spíš jde o to nic neuspěchat a počkat, až přijde manažer a řekneme si, jak to vypadá. Nechci být na obtíž v kabině. Většinou chodím na led sám, nebo s kluky, co jsou po zranění. Mě to baví, beru to i jako součást vybití a kondičního zlepšení, ale na každodenní tréninky a zápasy to není."
Je psychicky náročné, když je efekt tréninku tak malý?
"Člověka koleno pobolívá. Je to nejen počasím a namáhavostí přípravy, ale i třeba tím, na co byl zrovna trénink zaměřený. Měl jsem pocit, že nabírám víc svalové hmoty kolem kolena, ale ono to jde pomaleji. Třeba dojdu k tomu, že se budu cítit dobře zdravotně, ale psychicky si řeknu, že už nemám na to být v tom kolotoči. Budu o tom ale přemýšlet, až do té fáze dojdu. Může se stát, že si po dvou třech trénincích s týmem řeknu, že už to nějak nedávám a nemám v sobě tu touhu. Už se mi taky kolikrát nechtělo, ale prostě pořád to beru tak, že dělám něco pro sebe a pro to koleno."

Dodává vám motivaci i rodina?
"Dcery mi říkaly, že by mě rády viděly hrát... Uvidíme, jak to bude pokračovat. Pokud se to bude zlepšovat pomalu a budu se za několik týdnů cítit pořád stejně, tak to asi nemá cenu. Já jsem s tím i smířený. Jak tím procházím dlouhodobě, jsem připraven. Možná, že až to nastane, bude to jiné, ale mně to tak už nebude připadat, protože většinu času trávím doma. Chodím sice trénovat a cvičit, ale to budu dělat stejně i poté, až skončím s hokejem. Bude to jiné, než když u někoho přijde rychlý konec."
Co jste jako pravidelný návštěvník zápasů Devils vypozoroval o jejich současné formě?
"Doma to klukům docela jde, mají bodovou šňůru, což je dobré. Taky dokážou otočit zápasy z nepříznivého stavu, což je o to důležitější, že je zraněný Taylor Hall. Je dobré udržet se v kontaktu. Až budou všichni zdraví, tak by bylo fajn, kdyby se jim povedla nějaká větší série. Čím déle budou Devils v kontaktu s adepty na play off, tím se zvednou i další kluci, co zatím nehrají úplně v rámci svého potenciálu."
Zmínil jste Taylora Halla. Je podle vás tím hráčem, kterého Devils tak potřebovali?
"Manažer Ray Shero se snažil něco udělat a najít řešení problému, což byly u nás hlavně góly. A Taylor je výborný ofenzivní hráč: rychlý, má dobrou střelu, šikovný. Adam Larsson, kterého za Halla vyměnil, se za poslední rok dva hodně zlepšil a byl jedním z našich nejlepších obránců spolu s Andy Greenem. Ale Shero se musel zbavit někoho dobrého, aby takového hráče z Edmontonu dostali. Bylo to prospěšné pro oba týmy. Oni zase potřebovali do obrany mladého kluka, praváka, který už má zkušenost s hrou proti nejlepším pětkám."

Těšil jste se, jak si zahrajete s krajanem Pavlem Zachou. Jaký na vás dělá dojem na začátku své nováčkovské sezony?
"Určitě je to pro něj náročné. Nejen po fyzické stránce, ale i po psychické. Cestování, nahuštěné zápasy. On hrával jen víkendy a pak měl pět dnů volno, to je proti juniorskému hokeji velká změna. Na ledě je ale vidět. Hraje zodpovědně dozadu, což si tady všichni chválí. Útočně tam ta čísla nejsou, ale šance vytváří a je šikovný. Stoprocentně bude platným hráčem."
Jak se díváte na trend, který v NHL dělá z dvacetiletých mladíků největší hvězdy a kapitány týmů?
"Chápu, jakým směrem se to vyvíjí. Ti kluci jsou úplně jinde, každý má osobního trenéra na všechno, ale pořád musí mít i hokejové myšlení. Vyzrálost přichází s věkem, takže bych byl radši, pokud by kapitány dělali kluci, co už něco dokázali a mají zkušenosti. A to samé finančně. Nejlépe placení bývali hráči, co vyhráli Stanley Cup a za tým hráli už několik let. Většinou kluci přes třicet."
Jak dlouho může hráč vydržet v takovém zápřahu, jaký na sebe kladou současní mladíci?
"To uvidíme, tenhle trend tu je pár let. Světový pohár moc nepomohl starším hráčům, protože všichni byli nadšení, jak hrál severoamerický tým do 24 let. I mužstva NHL si z toho berou příklad: tihle mladí jsou schopni hrát proti komukoli, takže to ovlivnilo podpisy smluv u starších hráčů. Ale já jsem taky zvědavý, jak vydrží zdravotně. Myslím, že kariéry do 40 let už často neuvidíme. Z toho přetížení mají někteří kluci zranění, jaká jsme my měli až po třicítce. Oni je mají už ve dvaceti letech, to je výstražné znamení."

Narážíte na Halla, Stevena Stamkose...
"I junioři mají poškozená ramena a potrhaná kyčelní pouzdra. Jistě, můžou regenerovat a dát se do kupy po operacích, ale když se vám začnou stávat taková zranění, tak to rozhodí biomechaniku těla a je to prostě výstraha. Kdybych měl to, s čím teď zápasím, na začátku kariéry, tak už bych dávno nehrál."