Eliáš v Síni slávy? Příští rok je ještě brzy

Kavárna je místem oddechu, zamyšlení, ale taky debat, polemik a výměny názorů na různá témata od politiky až po sázení trvalek. Redakce NHL.com/cs se každý pátek schází v 'Hokejové kavárně', kde vybraní autoři probírají jeden z námětů týkajících se vývoje v NHL. Tentokrát Martin Tomaides a Marek Burkert rozebírají, která esa by mohla příští rok vstoupit do Hokejové Síně slávy a jaké šance mají v tomto ohledu Češi a Slováci.

Tomaides: Téma číslo jedna? Pro mě určitě Patrik Eliáš, který může mezi legendy prvním rokem. Je jasné, že člověk dlouholetému útočníkovi New Jersey může díky českému oku trochu nadržovat, ale v New Jersey drží snad všechny útočné klubové rekordy, dvakrát vyhrál Stanley Cup a hlavně byl tím klasickým 'clutch playerem". Uměl za to vzít, když bylo třeba. Nikdy neměl potíže se zodpovědností. Tak nějak mám ale pocit, že s mým názorem nebudeš souhlasit...
Burkert: Proč ne? Dobrat se k takovým číslům v defenzivně naladěném New Jersey, to chtělo nejen hodně umu, ale i výdrže. Když hrál Eliáš s Petrem Sýkorou a Jasonem Arnottem, byla to ve své době jedna z top 3 formací v lize. Vždycky ale k sobě neměl tak šikovné spoluhráče a stejně si držel vysoký standard. Na zisku Stanley Cupů z let 2000 a 2003 měl ohromný podíl. Pro Patrika by to byla trochu i osobní satisfakce, kdyby byl do Síně slávy uveden ještě před Jaromírem Jágrem. V Česku byl vždycky v jeho stínu, ať dělal, co dělal. Aura čísla 68 Eliáše mnohdy až nespravedlivě zastínila. Obávám se ale, že v zámoří se víc diskutuje pro příští rok o jiných jménech, než je nejproduktivnější hráč historie Devils.

Tomaides:Myslíš třeba Curtis Joseph, který už je několik let přehlížený? Přece jen páté místo v počtu gólmanských výher už něco říká. Sice nevyhrál Stanley Cup, ale byl stabilní a kvalitní. Před ním už byli uvedeni Dominik Hašek, Terry Sawchuk, Jacques Plante i Grant Fuhr, kteří tolik vítězství nevychytali. Jasně, všichni sice soutěž vyhráli, ale to by nemělo být měřítko. Každopádně je to tak, jak říkáš; hráčů s možností trvalého bydliště v Torontu je tentokrát dost... Rád bych ukázal taky na Keitha Tkachuka, Daniela Alfredssona nebo Sergeie Zubova. Vůbec komisi nezávidím.
Burkert: Naprosto souhlasím s tím, že by nemělo být měřítkem vstupu do Síně slávy to, zda má někdo čárku v kolonce výher ve Stanley Cupu. Joseph je dobrý příklad, Alfredsson taky. V roce 2007 s Ottawou zůstal těsně pod vrcholem, ale ikona je to mimořádná nejen pro Senators. Proč ale ještě není v HHOF Pierre Turgeon, který nasázel 515 gólů a nasbíral 1327 bodů? To jsou lepší čísla, než má Alfredsson, který je podle všeho pro příští rok na vrcholu seznamu.

Tomaides:Daniel Alfredsson je ikona, to je pravda. Možná jemu (i Eliášovi) pomáhá to, že celou kariéru, tedy až na poslední ročník v Detroitu, strávil v jednom klubu. Dlouholetá tvář mužstva se pak s celou situací lépe identifikuje. Třeba Pierrea Turgeona si pamatuji jako kvalitního hráče tehdy kvalitního týmu St. Louis Blues. Ačkoliv má skvělá čísla, přesto si ho nedokážu spojit s ničím výjimečným. Stejně jako třeba Jeremyho Roenicka. To bych raději sáhl po Keithu Tkachukovi, to byl pro mě pan střelec.
Burkert: Mimochodem, jak se vlastně díváš na to, když jsou v Torontu oceňováni hráči, kteří v NHL nikdy nehráli? Myslím tím samozřejmě 'sovětskou ekipu' Tretiaka, Kharlamova a naposledy Yakusheva. U toho si vždycky vzpomenu, co o něm vyprávěl Marián Šťastný, podle kterého Yakushev v době své aktivní kariéry vypil tři lahve vodky za den. To bylo prostě jeho palivo. A příští rok by ho měl v HHOF doplnit další účastník Summit Series 1972 Boris Mikhailov.
Tomaides: Raději bych tam taky místo Yakusheva viděl třeba Alexandera Mogilnyho. Doteď si s chutí na internetu najdu sestřihy jeho golfáků!

Burkert: Mogilny tam jednoznačně patří, navíc je s ním spojený i velice silný příběh ohledně jeho útěku do zámoří z mistrovství světa IIHF v roce 1989. A tu vysokou výkonnost si udržoval v NHL více než dekádu. Jeho uvedení do HHOF se přitom odkládá už deset let. Když ale bude ve výběru Mikhailov, tak si ještě počká, dva Rusové uvedení v jednom roce, to není moc pravděpodobné.
A ještě jedna věc: Má podle tebe šanci se do výběru dostat ještě některý z Čechů? Mně kromě Eliáše s Jágrem připadá jako relevantní ještě Petr Svoboda, u kterého jsou některé 'podmínky' splněny. Více než 1000 odehraných zápasů v NHL, Stanley Cup, zlatý gól z olympiády a navrch ten velký útěk sedmnáctiletého kluka ke svobodě, který byl naposledy tak skvěle popsán v dokumentu Nagano Tapes.

Tomaides: Petr Svoboda je super příběh, ale myslím, že hlavně pro nás Čechy. Reálně by mě zajímalo, kolik Kanaďanů vůbec Nagano Tapes vidělo. Možná bych se do budoucna nebál ukázat na Milana Hejduka, důležitého člena dominantních let Colorada. A pět finále Stanley Cupu Petra Sýkory je taky pecka, ne? A když jsme u nich, co Marián Hossa? Pro mě jednoznačná volba. Tři triumfy v NHL a k tomu super story o tom, jak jeden rok padl s Detroitem proti Pittsburghu a druhý s Pittsburghem proti Detroitu. Tvůj názor?
Burkert: Hossa v Síni slávy je jasná věc. I když si asi chvíli počká. Strašně rád jsem ho sledoval při hře, takhle komplexní hráč je skoro zázrak. Kdyby ho Chicago nemělo v roce 2013, tak by Stanley Cup slavil Boston. Ale tohle moje obsedantní téma sem už radši nebudu tahat...