Hymna je časem nabuzení i nervozity

Redakce NHL.com/cs v létě vyzpovídala mnoho hokejistů NHL a získala jejich pohled na různorodá témata. V této části našeho malého seriálu se věnujeme tomu, co se hokejistům honí hlavou bezprostředně před začátkem zápasů. Ve chvíli, kdy nad ledem zní hymna.
Do prvního hvizdu schází už jen chvilka. Hokejista by ty drahocenné sekundy nejradši využil k poslední přípravě: pořádně zahřát svaly, protáhnout se, párkrát obkroužit třetinu, dostat se do tempa. Jenže předzápasový rituál v NHL velí něco jiného: poslušně se seřadit na červené, ve vší důstojnosti a klidu vyslechnout kanadskou či americkou hymnu, případně i obě.

Na někom je během těch pulzujících minut znát maximální soustředění, jiný je jak Papinův hrnec těsně před explozí - maximálně nažhavený na ledovou bitvu trpí, když má ukázněně stát na místě.
"Já mám během hymny v hlavě jediné: Abych do zápasu vstoupil co nejlíp," popisoval forvard Tomáš Hertl ze San Jose Sharks. "Člověk musí dát všechno už do prvního střídání, protože jakmile bych začal pomaleji, strašně těžko bych se do toho pak v průběhu hry zase dostával. Proto to všechno směřuji k tomu, až naskočím do utkání. Nic jiného mě v tu chvíli nezajímá. Jen zapojit se do hry a pokud možno dát hned gól."
Je to vážně unikátní okamžik. Pokud se hymna hraje před mezinárodním utkáním, její tóny podbarvené národními barvami dokáží hráče nabudit. V případě NHL jde ale až na výjimky, jakou by bylo třeba tažení kanadského celku po play off, o něco docela jiného. Mužstva jsou přece tvořena hokejisty z celého světa. Je to spíš akt společenský, než burcující.
Více k tématu: [Proč úvod sezony provází nadšení i nervozita]
Akt, který protahuje to zvláštní bezčasí, šponuje vaše nervy.
"Cítíte v té chvíli obojí: Nabuzení i nervozitu," připustil útočník Tobias Rieder z Edmonton Oilers. "Malé nervy nemůžou ublížit, pokud se vám to úplně nezvrhne. Každý to má asi trochu jinak, mně se ale v mozku při hymnách honí, jestli jsem opravdu se vším všudy náležitě nachystaný."
To samé vyjadřuje Andre Burakovsky, byť poněkud expresivnějšími slovy.
"Jde o to, že tam stojíte a čekáte, až vás pustí do války," vysvětlovalo levé křídlo celku Washington Capitals. "Pokaždé je to každopádně tak, že se už nemůžete dočkat, až to konečně vypukne."
Hymny se v NHL hrají od roku 1946, kdy se staly symbolem vyjádření respektu hokejové rodiny k hráčům, kteří se vraceli z bojišť druhé světové války. Po půl století patří v soutěži jak k základní části, tak k duelům play off. Někdy se pouští ze záznamu, jindy jsou zpívány živě.
To druhé může přinést nečekané problémy, jako když letos countryová kapela Lady Antabellum před pátým zápasem série mezi Nashville Predators a Winnipeg Jets hymnu zkazila.

Jindy může být předvedena se vším kumštem, a přece dojde ke skandálu. Takhle v roce 2003 kanadské publikum před střetnutím mezi týmy Montreal Canadiens a New York Islanders začalo do americké hymny bučet. Důvod? Washington krátce před tím rozjel vojenskou akci v Iráku.
Hymna je bezesporu ideální prostředek k vyjádření politického gesta. V roce 2017 toho využil i útočník J. T. Brown, jeden ze zhruba třiceti hráčů NHL tmavé pleti, tehdy působící v mužstvu Tampa Bay Lightning. Při hymně na protest proti policejní brutalitě a zacházení s menšinami zvednul ruku se sevřenou pěstí.
"Existuje spousta událostí, při kterých můžete ukázat svůj názor na politické nebo společenské dění. Nemyslím si ale, že fanoušci chodí na zápasy s tím, že tam očekávají něco takového," řekl tehdy šéf NHL Gary Bettman. "Chvíle před zápasem slouží k tomu, aby se hráči plně dokázali zkoncentrovat na utkání. O to, myslím, jde i fanouškům."
Velmi dojemné bylo, když fanoušci Pittsburgh Penguins začali solidárně zpívat kanadskou hymnu po střelbě v ottawském parlamentu. Nebo jakmile se sbor příznivců Boston Bruins pustil do písně o hvězdami posetém praporu po teroristickém útoku na zdejší maraton.
Určitá mystičnost a neskutečná síla ale může předzápasovou hymnu provázet i v časech mírových, kdy není potřeba žádných politických demonstrací a proklamací. I tehdy má moc dojmout, usadit.
"Když se u nás zpívá před zápasem, je to něco neskutečného," popisoval útočník David Kämpf z Chicago Blackhawks své dojmy z premiérové sezony v NHL. "V aréně zpívají hymnu úplně všichni, je to obrovský zážitek. Chvíli vám trvá, než si na to zvyknete."
V Česku se hymny před všedními duely základní části nehrají, podobná praxe tedy může Středoevropanovi připadat jako výraz přebujelého vlastenectví dvou zámořských národů. Jenže ono jde ve výsledku vážně o fascinující a zažitý rituál, jehož atmosféra nováčka zcela pohltí.
Ostatně zeptejte se Michala Kempného a Davida Ritticha.
Sledujte veškeré novinky z NHL na Twitteru [@NHLcz]
Když při Kempného premiérovém zápase NHL hráli kanadskou a americkou hymnu, jinak celkem zkušeného reprezentačního obránce to úplně vzalo. V hlavě se mu promítla celá kariéra. A stejně vykulený byl i brankář Rittich z Calgary Flames.
"Poprvé jsem si za Flames zachytal v předsezonní přípravě, dobře si v téhle souvislosti pamatuju duel s Winnipeg Jets. Jakmile tři čtvrtě haly začalo zpívat, jenom mě napadlo: Co se to tady děje?" přiznal Rittich. "Už jen z toho jsem byl nervózní."
Jistě, i tohle hymny před utkáním dokáží. Přestože se to mnohem víc týká zelenáčů, kteří do NHL právě nakoukli.
"Mě nervozita při hymnách netrápila nikdy. Ani před finále Stanley Cupu," tvrdil Tomáš Hertl. "Proč by taky měla? Jsem přece naprosto šťastný člověk. Hraju v nejlepší hokejové lize světa. Baví mě každá vteřina, kterou strávím na ledě. I ta, když se hrají hymny."