U Pacifiku nastal pohyb léta klidných vod

Kavárna je místem oddechu, zamyšlení, ale taky debat, polemik a výměny názorů na různá témata od politiky až po sázení trvalek. Redakce NHL.com/cs se každý pátek schází v 'Hokejové kavárně', kde vybraní autoři probírají jeden z námětů týkajících se vývoje v NHL. Tentokrát píší Michael Langr a Marek Burkert, kteří absolvovali dlouhý trip po stadionech především Pacifické divize, o tom, co je na něm překvapilo či zaujalo.

Langr:Po letech relativního klidu se proudy v Pacifiku daly do pohybu a nic už není jako dřív. Už loni zčeřil 'vody' nejzápadnější divize NHL nástup Vegas Golden Knights a jejich senzační průnik až do finále Stanley Cupu. To však považuju spíš za anomálii, která se nebude opakovat.
Co je ovšem dlouhodobějším faktorem, který se teď konečně projevuje, je posun sil na sever. Dlouhá léta platilo, že dvěma nejsilnějšími celky Pacifické divize jsou Los Angeles Kings a Anaheim Ducks, dva týmy, které stojí na silném jádru zkušených hráčů. Jenže NHL se změnila a místo zkušenosti dnes vládne mládí. Trvalo celkem dlouho, než dozrály celky jako Edmonton Oilers a Calgary Flames, ale teď se zdá, že se tak stalo. Navíc dozrávají i Vancouver Canucks a Arizona Coyotes, byť tady si myslím, že ještě celou sezonu nevydrží šlapat tak jako nyní.
Pryč je doba těžkých vah; rychlosti a dynamice těchto týmů nemohou Kings ani Ducks konkurovat. A to ani tehdy, když svůj systém sami změnili a okysličili své kádry hráči jako Rickard Rakell, Adam Henrique, Pontus Aberg (Anaheim) či Adrian Kempe, Alex Iafallo nebo Michael Amadio (Los Angeles). Styl hry nahoru dolů s bleskovým přechodem do útoku prostě nemají v DNA, jejich hlavní hvězdy jsou o pět až deset let starší než esa konkurenčních mužstev - a to je znát.

Kings se snaží špatný start do sezony řešit změnou trenéra, když propustili hlavního kouče Johna Stevense a najali oblíbeného chlapíka Willieho Desjardinse a s ním asistenta Marco Sturma. Ale jejich problémy jsou hlubší, než jen s muži na střídačce. Tím spíš, když se znovu zranil první gólman Jonathan Quick.
Burkert: V případě Anaheimu i Los Angeles to vážně vypadá, že nezachytily trendy a čeká je bolestná sezona, kdy si budou muset vyjasnit, jak rychle začnou uskutečňovat změny, které v jiných klubech nastartovali před dvěma třemi lety. U Ducks by neškodilo trochu zatřást hierarchií. Pořád mám velký respekt k tomu, co dokázali Ryan Getzlaf, Corey Perry a Ryan Kesler, ale jejich éra už pomalu doznívá.
U Kings je pro mě zatím velkým zklamáním, co předvádí Drew Doughty, který před sezonou podepsal nový osmiletý kontrakt. V Los Angeles je tenhle osmadvacetiletý bek srdcem týmu, ale zatím vypadá, jakoby měl náběh na infarkt. Když svoje výkony pozvedne, projeví se to každopádně pozitivně na výsledcích. Jenže při delší absenci gólmana Quicka nemusí ani tenhle fakt stačit.

Co mě ale překvapilo příjemně, je způsob, jakým hraje Ilya Kovalchuk. Měl jsem pocit, že po šesti sezonách v Rusku už tempu současné NHL nebude stačit, ale je to přesně naopak. Klobouk dolů, jak to v pětatřiceti letech zvládá. Už není tak sobecký jako v New Jersey Devils, kde si na něj stěžoval i Patrik Eliáš, dokáže výborně najít spoluhráče, nezpomaluje hru, sám se dostává do šancí. Jeho styl: vezmu si puk a 40 vteřin ho nikomu nepůjčím, se mi nikdy moc nelíbil, ale z toho, co jsme viděli v LA, můžu říct, že to už není ten sobecký Kovalchuk.
Langr: S tím určitě souhlasím. Ruský veterán je snad jediným příjemným překvapením v Los Angeles. Podle mého je aktuálně nejlepším hráčem Kings. Jenže se ukazuje, že ani taková posila nestačí, aby pozvedla někdejší šampiony na ústupu.
V jižní Kalifornii se nedaří to, co se povedlo třeba o trochu severněji klubu v San Jose - obalit jádro vynikajících veteránů hráči, kteří budou postupně přebírat jejich role tahounů.
Zatímco v L.A. se všechno pořád točí kolem Anzeho Kopitara, Jeffa Cartera, Drewa Doughtyho a Dustina Browna, v Silicon Valley se ukazuje, že nemusí proběhnout totální přestavba. Že lze obměňovat tým i za pochodu: Patrick Marleau odešel, Joe Thornton už neraje ústřední roli - místo něj u Sharks zastávají klíčové posty Logan Couture, Tomáš Hertl a nově i švýcarský mladík Timo Meier.

Podobně to ostatně dokázal na Východě třeba Boston. I tam mají důležité mazáky jako Chára, Patrice Bergeron, Brad Marchand či David Krejčí. Ale vedle nich vyrůstá i skvělá mladá generace: mezi jinými hlavně Charlie McAvoy, Torey Krug, Jake DeBrusk a pochopitelně David Pastrňák.
Burkert:Právě na toho jsem se hodně těšil. Určitě mě nezklamal; je obdivuhodné, jak herně vyrostl za dva roky od World Cupu 2016, kde působil dost nevyzrále a dělal hodně chyb v obranném pásmu. V Bostonu si s ním ale vědí rady a 'Pasta' je nyní dominantním hráčem v dominantním útoku.
Jasně, že má k sobě vynikající spoluhráče Patrice Bergerona a Brada Marchanda, ale určitě to není tak, že jen kouká, co pro něj tihle dva vymyslí. Pastrňák skvěle vylepšil střelbu z první, z nenápadné akce během vteřiny vytvoří nebezpečnou příležitost, bruslařsky je výborný. 40 gólů je meta, kterou by měl překonat.
Ještě o něco víc jsem byl ale nadšený z Tomáše Hertla ze San Jose Sharks. Všichni si vybavujeme, jak do NHL vlétl a také, jak ho zabrzdil faul Dustina Browna, po kterém následovaly další zdravotní problémy a absence. Hertl se za pět let v lize změnil a často o sobě říkal, jak chce být univerzálním hráčem, který může rozhodnout v prodloužení, ale zároveň chodí na buly, ubrání oslabení...
Sledujte veškeré novinky z NHL na Twitteru [@NHLcz]
A přesně tak teď hraje! V době, která nahrává rychlejším a lehčím hráčům, dokáže dobře využít svoje kila. Však jsme na tribuně v Anaheimu jen zírali, jak si vždycky v rohu stáhl puk a hrnul se před branku, i když na něm zoufale visel některý z beků Ducks. Byla by strašná škoda, kdyby Hertla zase přibrzdilo zranění. Forma, kterou měl na úvod sezony, byla bez přehánění životní.
U Philadelphie jsme se zase trefili do období, v němž Flyers začali obracet bídný úvod sezony. Hráči společně zašli na pivo, trochu se u toho pohádali, pár věcí si vyjasnili a vyrazili na trip do Kalifornie, kde si začali hledět toho, co mají na ledě dělat. Jakub Voráček správně říkal, že když všichni chtějí být všude, tak je to nejhorší, co se může stát.
Pořád si ale myslím, že Flyers můžou mít problémy kvůli mladé obraně, která vyrábí dost chyb. Na druhou stranu bylo docela zajímavé sledovat Radka Gudase, jak se z něj stal úplně jiný hráč, než za jakého byl považován. Jeho 'Goon' období je pryč, Gudas to ví a rozvíjí jiné aspekty svojí hry. Na můj vkus ale pořád málo střílí.
Voráček hraje to, na co jsme u něj zvyklí. Rád je na puku, zaveze ho do pásma, pořád má slušnou rychlost a v přesilovkách střílí tak, aby na zadní tyči mohl ještě někdo ze spoluhráčů tečovat. U Flyers je to jistota, která může pozvednout ostatní. Stejně si ale myslím, že patří do první lajny a Hakstolovo míchání složením útoků nepřináší týmu tolik pozitivních změn.