Trefy do černého aneb top 10 volných hráčů historie

Největší esa na letošním trhu volných hráčů změnila adresu. V nových působištích se budou chtít předvést Rusové Artemi Panarin a Sergei Bobrovsky, Nor Mats Zuccarello, Američan Joe Pavelski... Na to, jak se svým týmům vyplatí, si ale budeme muset minimálně pár měsíců ještě počkat.
Redakce NHL.com/cs mezitím sestavila žebříček nejlepších volných hráčů v historii ligy. Jejich podpisy v minulosti znamenaly trefu přímo do středu terče.

1. Scott Stevens - New Jersey Devils, 1991
V místě, kde získal hned tři Stanley Cupy, se ocitl tak trochu proti své vůli. Po osmi sezonách ve Washington Capitals podepsal Stevens jako volný hráč se St. Louis Blues. Tam ale vydržel jen rok. Klub z Missouri totiž získal z Devils jako chráněného volného hráče Brendana Shanahana a New Jersey podle pravidel mělo nárok na kompenzaci.
Blues nabízeli gólmana Curtise Josepha, nebo útočníka Roda Brind'Amoura. Generální manažer Devils Lou Lamoriello, ale jasnozřivě chtěl jen a jen Stevense, kterého mu rozhodnutí arbitráže nakonec také přikleplo.
Stevens se už v roce 1992 stal kapitánem týmu, u Devils vydržel 13 sezon a vychutnával si s nimi triumfy v letech 1995, 2000 a 2003. Před 19 lety získal i Conn Smythe Trophy.
V únoru 2006 bylo Stevensovo číslo 4 jako první v klubových dějinách slavnostně vyvěšeno pod strop haly. Hokejová Síň slávy ho přijala v roce 2007.
Fanoušci dodnes vzpomínají na Stevensovy legendární hity, po kterých byli soupeři rádi, když se bez cizí pomoci dostali na střídačku.
2. Zdeno Chára - Boston Bruins, 2006
Nejlépe investované peníze v dějinách klubu. Před 13 lety uzavřeli Bruins s více než dvoumetrovým slovenským obráncem pětiletý kontrakt na 37 a půl milionu dolarů a vyplatil se jim do posledního centu.
Chára byl v té době na vrcholu výkonnosti, v produktivitě nesklouznul pod 40 bodů, jeho defenzivní parametry ho v roce 2009 posunuly k Norris Trophy, o dva roky později vedl Bruins k prvnímu Stanley Cupu po 39 letech. Na Utkáních hvězd pravidelně udivoval tvrdostí střely.

Přirozený lídr kabiny a kapitán týmu dosud odvádí Bostonu jedinečné služby.
3. Adam Graves - New York Rangers, 1991
Stanley Cup získal už s Edmonton Oilers v roce 1990, o rok později se na pět let upsal Rangers, jejichž generální manažer Neil Smith poznal Gravesovy schopnosti už jako šéf skautingu Detroit Red Wings, za které kanadské levé křídlo odehrálo tři sezony.
V sezoně 1993-94 nasázel Graves 52 gólů, čímž překonal klubový rekord Vica Hadfielda ze sezony 1971-1972. Vydržel až do sezony 2005-06, než dal za Rangers 54 branek Jaromír Jágr.
Graves byl společně se spoluhráči z útoku Markem Messierem a Alexeiem Kovalevem tažnou silou Rangers při jejich cestě za Stanley Cupem v roce 1994, kdy také získal King Clancy Trophy. O sedm let později se stal držitelem Bill Masterton Trophy.

Osmkrát během newyorského působení nastřílel více než 20 gólů za sezonu, lepšího volného hráče Rangers nikdy nepodepsali. Jeho číslo 9 je pod stropem Madison Square Garden od roku 2009.
4. Scott Niedermayer - Anaheim Mighty Ducks, 2005
Po dvanácti letech v New Jersey si vyzkoušel volný trh a na čtyři roky se upsal Anaheimu, kde se dal dohromady s bratrem Robem.
Niedermayer v prvních dvou sezonách v Kalifornii nasbíral přes 60 bodů. V roce 2007 mu zaslouženě patřila Norris Trophy, ale hlavně byl zásadní silou v play off, v němž Ducks získali Stanley Cup a rodák z Edmontonu navíc převzal i Conn Smythe Trophy.
Kariéru ukončil Niedermayer v Anaheimu v sezoně 2009-2010, kdy posbíral 48 bodů.
5. Ed Belfour - Dallas Stars, 1997
Jen co po devíti letech v Chicago Blackhawks a krátké epizodě u San Jose Sharks podepsal s Dallasem, změnili se Stars v jednoho z uchazečů o Stanley Cup.
V první Belfourově sezoně vyhrál Dallas President's Trophy, což zopakoval v následujícím ročníku a navrch přidal Stanley Cup.
Člen Hokejové Síně slávy Belfour v play off předváděl obdivuhodné výkony, byl větší oporou než Grant Fuhr ze St. Louis Blues i Patrick Roy z Colorado Avalanche. Ve finále s průměrem 1,26 gólu na zápas zastínil také Dominika Haška z Buffalo Sabres.

V následujícím roce ve vyřazovací části vychytal čtyři nuly, jenže nad síly Dallasu bylo ve finále New Jersey.
6. Teemu Selanne - Anaheim Ducks, 2005
Během výluky v sezoně 2004-2005 'Finský blesk' nikde nehrál, ale o formu tím nepřišel. Právě naopak. Návrat do Anaheimu, kde předtím od půlky devadesátých let strávil šest sezon, byl bombastický.
Selanne se připomněl fanouškům 40 góly a devadesáti body. V šampionské sezoně 2006-2007 nastřílel dokonce 48 branek a po zisku Stanley Cupu skrze slzy marně hledal slova, jak vyjádřit svou radost.
V Anaheimu vydržel až do konce úctyhodné kariéry, kterou uzavřel s 1451 zápasy a 684 góly na kontě. Populárnějšího hráče Ducks ve své historii neměli.
7. Marián Hossa - Chicago Blackhawks, 2009
Jeho opakované pokusy jak získat Stanley Cup se staly předmětem vtipů. V roce 2008 byl Hossa s Pittsburgh Penguins poraženým finalistou, to samé v roce 2009 s Detroit Red Wings.
Následně ale univerzálně zdatný útočník vsadil na správné koně, kdy se na 12 sezon upsal Blackhawks a v letech 2010, 2013 a 2015 s nimi vyhrál tři Stanley Cupy a pokaždé byl důležitým přispěvatelem.

Šestkrát v dresu Chicaga nastřílel přes dvacet gólů, pětkrát dosáhl více než 50 bodů. I když jeho kariéru předčasně ukončila alergie na výstroj, je Hossa díky působení v Chicagu jedním z velkých kandidátů na vstup do Síně slávy.
8. Brett Hull - Dallas Stars, 1998
V Texasu angažovali dlouholetého útočníka St. Louis jako střelce, ten se jim ve třech sezonách odvděčil 95 góly a už v prvním roce u Stars byl jedním z hlavních strůjců dosud jediného Stanley Cupu v dějinách klubu.
Hull byl ve finále proti Sabres také autorem kontroverzního gólu v prodloužení šestého zápasu, který ukončil sérii.
Americký kanonýr v play off 1999 nasbíral celkem 15 bodů. O rok později zvýšil svou produktivitu na 24 bodů, ale Stars prohráli ve finále s New Jersey. S klubem se Hull loučil 39 góly v sezoně 2000-2001.
9. Joe Nieuwendyk - Dallas Stars, 1995
Další dobře investované peníze a jeden z majstrštyků bývalého generálního manažera Stars Boba Gaineyho, kterému stačilo 11,3 milionu dolarů, aby si Nieuwendyka pojistil na pět sezon.

Akvizice z Flames netrhala ofenzivní rekordy, ale vynikala příkladnou konzistencí - pětkrát nastřílel Nieuwendyk minimálně 23 gólů.
Při cestě za Stanley Cupem 1999 byl jedním z lídrů, v play off nasbíral 21 bodů a 10 gólů, šest z nich bylo vítězných. Conn Smythe Trophy mu připadla zaslouženě.
10. Ron Francis - Carolina Hurricanes, 1998
Do klubu, který přesídlil z Hartfordu do Raleigh, se vrátil po osmi sezonách, kdy byl jednou z hvězd Pittsburgh Penguins a celé ligy.
Francis se po roce stal kapitánem, lídrem na ledě i mimo něj. V roce 2002 stál za překvapivým tažením Hurricanes do finále, kde však byli nad jejich síly Detroit Red Wings. Ve 23 zápasech play off nasbíral 16 bodů.
Do Síně slávy byl uveden při nejbližší příležitosti v roce 2007. Jeho číslo 10 pod stropem PNC Areny symbolizuje jen zlomek toho, co pro Hurricanes udělal.