Bylo to mnohem těžší, než když jste na ledě, líčil Dupuis

Ještě než vůbec začalo finále, Pascal Dupuis dobře věděl, že tenhle boj o Stanley Cup bude úplně jiný než naposledy v roce 2009.

Že se bude moci jen dívat z publika, nikoli hrát; že zažije nekonfortní pocit obleku a kravaty, do nichž se musí oblékat poté, co mu problémy s krevními sraženinami nuceně ukončily kariéru; s tímhle odchodem do sportovní penze se mu smiřovalo jen těžce. Že místo toho, aby mohl být na ledě, kde se cítil tak dobře, vstoupilo do hry jeho zdraví a tím pádem i nemilosrdná pravda.

Na konci 6. finále však v noci na pondělí oblek odložil a zase jednou si oblékl dres Pittsburgh Penguins. Vydal se na svůj poslední pobyt na ledě, ruce nad hlavou a v nich blyštivý pohár.

Tohle byla jeho sladká tečka.

Sidney Crosby dostal Stanley Cup jako první, políbil jej a hned s ním v SAP Center zamířil k fanouškům Penguins, kteří byli tak věrní, že triumf svého týmu v NHL sledovali na vlastní oči. Poté jej do rukou dostal Trevor Daley, který si ve finále Východní konference zlomil kotník a do série o titul proti San Jose Sharks už nemohl zasáhnout.

A Daley jej předal Dupuisovi, který naposledy nastoupil 6. prosince.

Na sobě měl svůj dres s číslem 9, pozvedl bájnou trofej a za bujného ohlasu publika i spoluhráčů tím učinil svůj poslední hokejový akt.

"Byl to úžasný pocit, výjimečný moment. Víte, že jdete naposledy na led – a máte možnost si sáhnout na Stanley Cup," líčil Dupuis. "Bylo úžasné vidět majitele klubu, spoluhráče, realizační tým. Všem jsem poděkoval a pak trofej pozvedl ještě jednou, protože jsem věděl, že jsou v hale moji nejbližší: žena a děti."

Dostat se až k tomuto momentu rozhodně nebylo snadné, ba naopak. Byla to jistá forma mučení, když Dupuis musel sledovat své spoluhráče, jak se rvou, zatímco on jim nebyl schopen pomoci. Takhle to rozhodně nechtěl.

Avšak že by byl zatrpklý? Ne, to není jeho styl.

"Ani omylem," řekl. "Nebylo to nic jednoduchého, ale rozhodně jsem z toho nebyl v depresích. Šlo mi o jediné – aby kluci vítězili. Bylo jasné, že já do toho už zasáhnout nemůžu."

Tak rád by tam byl, tak rád by hrál a pomohl kamarádům. Jenže to nešlo.

"Těžká chvíle," líčil Dupuis. "Nedá se to srovnávat s výhrou v roce 2009; když jste na ledě, bojujete o nejtěžší hokejovou trofej, je to jeden z nejnáročnějších bojů vašeho života. Nic se nevyrovná tomu, když jste přímo v centru dění. Stát v ústraní bolí."

Ano, snil o tom, že na konci sezony zvedne nad hlavu hokejový grál – ale zbytek, ten vůbec nebyl podle představ. Trable s krevními sraženinami mu ukončily kariéru.

"Něco takového se nedá naplánovat," řekl Dupuis. "Ale faktem je, že jsem momentálně tady a můj tým vyhrál. Tak si to chci užít."

Když Dupuis dokončil své čestné kolečko, předal Stanley Cup dál a Marc-Andre Fleury si jej s úsměvem převzal. Pro Dupuise v tu chvíli již bylo po všem. Bylo na čase jít k rodině, začít život po hokeji – a zjistit, co jej teď vlastně čeká.

V těchto hořkosladkých momentech Dupuis přiznal, že měl před finále jedno přání, když se ještě naposledy soustředil na hokej a nikoli na nejistou budoucnost, s níž se nyní bude potýkat. Vyjádřil touhu, aby jeho jméno ještě jednou mohlo ozdobit nejcennější hokejovou trofej.

A tahle víra mu zůstala i ve chvíli, kdy pohár již patřil Penguins; kdy si jeho spoluhráči užívali slastné okamžiky a ze snu se stala skutečnost.

"Byl bych hrozně rád," zopakoval, než se vydal za rodinou. "Bylo by to vážně něco. Rozhodně věřím, že se tak stane."