Bingo, nebo facka? Velké podpisy dopadly různě

Na první pohled to vypadá jako úplně obyčejný letní den, pozoruhodný snad jen tím, že dětem začínají prázdniny. Jenže 1. červenec může mnohým hokejistům obrátit kariéru naruby, kluby je schopen posunout ke Stanley Cupu. Anebo také k posměchu a opovržení.

To podle toho, jak šikovně si počínají při podepisování volných hráčů.
Ve hře je mnoho. A často to hodně též stojí, to když si vysokou smlouvou chcete pojistit opravdu hvězdného hráče, jakým bude letos třeba John Tavares z New York Islanders.
Může se to pochopitelně povést. Snem každého generálního manažera je udělat stejný kauf, jaký se 1. července 2006 zdařil Boston Bruins. Tehdy totiž podepsali Zdena Cháru, který se záhy zařadil mezi vůbec největší legendy v košaté historii klubu.

Pomohl jim k tomu nevídaný přehmat tehdejšího generálního manažera Johna Mucklera z Ottawa Senators, který se rozhodoval mezi Chárou a Wadem Reddenem. Muckler si ponechal Reddena, jenž do konce své kariéry v roce 2013 nedosáhl výraznějšího úspěchu. A pustil slovenského obra, který se pak v Bostonu stal kapitánem a v roce 2011 s Bruins získal Stanley Cup.
Když se za tak zbabraným krokem manažer ohlédne po několika letech, nejradši by se neviděl. Jenže ono to někdy bývá skoro jako věštění z křišťálové koule - ne vždycky je potenciál volného hokejisty zcela patrný.
Vyprávět by mohli v Edmonton Oilers, kde roku 2007 zoufale hledali obránce. Vsadili na Sheldona Souraye, jehož si zablokovali pětiletou smlouvou na 27 milionů dolarů. Zdálo se to jako snový příběh, vždyť Souray byl jako dítě velkým fanouškem Oilers.
Hezky to pak ale vypadalo leda v sezoně 2008-09, kdy nasbíral 53 bodů. Jinak ho kosila zranění a nakonec i bídná forma - v ročníku 2009-10 měl strašných -19 bodů v hodnocení plus minus. Končil jako nechtěný v AHL, Oilers ho byli nuceni z kontraktu vykoupit.
Vlastně je to dost podobný případ jako u jiného beka Reddena. Už o něm byla řeč, a nebylo to zrovna v nejlepším. Smůla Reddenovy kariéry však spočívá v tom, že na něj mylně vsadily hned dva různé kluby.

Po Ottawě se spálili i Rangers, kde reprezentačnímu obránci naservírovali královskou šestiletou smlouvu na 39 milionů. Brutálně ho tím přecenili. Nejdřív hrál průměrně, pak hůř, pak zcela příšerně - fanoušci na něj začali být alergičtí. Redden skončil v AHL, od klubu pak dostával tučné 'výpalné' i poté, co završil kariéru.
Vztek příznivců Rangers se dá zpětně velmi snadno pochopit, klub se totiž časem ukázal být přímo ukázkovým kadetem na špatné letní podpisy.
Jistě si vybavujete jména Brad Richards či Scott Gomez. Prvního z nich si Rangers rezervovali roku 2011 díky devítileté smlouvě na 60 milionů. Richards býval produktivním centrem do první lajny, v Rangers ale brzy začal chřadnout. Ve své třetí newyorské sezoně měl pouhých dvacet gólů a 51 bodů, postupně zapadl až do formace číslo čtyři. I jeho Rangers nakonec vykoupili z kontraktu, stálo je to několik milionů navíc.
Více k tématu: [Tavares a ti druzí. Kdo je volný mezi centry?\]
Gomeze podepsali 1. července 2007 z konkurenčních Devils. Do té doby spolehlivý centr původem z Aljašky se však na druhé straně řeky nijak zvlášť nechytil. Respektive - na to, jaké peníze bral, to bylo chabé. Vždyť dostal sedmiletou smlouvu na 51,5 milionu dolarů a na Manhattanu nakonec vydržel jen dvě sezony, v nichž nastřádal 128 bodů.
Fanoušci Rangers vzpomínají na muže s bombastickým kontraktem v dobrém vlastně jen proto, že když si ho roku 2009 vybrali k trejdu Montreal Canadiens, Rangers dostali na oplátku Ryana McDonagha. Budoucího hvězdného beka.

Případ Gomez určitě není učebnicovou ukázkou manažerské rafinovanosti. Jiné příklady by se ale našly. Tak třeba Ed Belfour a Dallas Stars v létě 1997. Zkušenému brankáři bylo tehdy už 32, v předešlé sezoně se u San Jose Sharks příliš nezapsal průměrem 3,41 ze třinácti odchytaných zápasů.
Po podpisu Dallasu se ale cosi změnilo. Belfour zničehonic pookřál, v prvních dvou sezonách za Stars měl pokaždé průměr pod dva góly. V ročníku 1998-99 pak svůj nový celek dovedl ke Stanley Cupu, když mu u toho kryl záda Roman Turek.
Sledujte veškeré novinky z NHL na Twitteru [@NHLcz]
Stejný happyend nabrala i historka o Scottu Niedermayerovi. Dlouho býval oporou New Jersey Devils, v roce 2005 se ale rozhodnul pro odchod za bratrem Robem do Anaheim Ducks. Měl tehdy nabídky ze 14 klubů, slušnou dostal i od Devils - 7,8 milionu dolarů na pět let. Místo toho si však vybral kratší a méně lukrativní kontrakt (6,75 milionu na čtyři roky). A když v roce 2007 získal s Anaheimem svůj celkově již třetí Stanley Cup, byl zároveň vyhlášen nejlepším hráčem vítězného play off.

Podobné to bylo i v případě dalších dvou můžů, jejichž osud bude i v letošní přetahované o volné hráče dodávat manažerům odvahy.
Tím prvním byl Adam Graves, jenž se do podvědomí fanoušků zapsal už v Edmonton Oilers, ale až podepsáním letní smlouvy s New York Rangers se mu změnil život. Okamžitě totiž pomohl Rangers k Presidents´ Trophy, sám patřil k nejvážnějším kandidátům na Frank J. Selke Trophy. O tři roky později byl vybrán do NHL All Star Game, získal King Clancy Memorial Trophy a především byl důležitým členem kádru, který po 54 letech vyhrál pro celek z Manhattanu Stanley Cup.
V roce 2009 pak Rangers slavnostně pověsili jeho dres s číslem devět pod střechu Madison Square Garden.
O pár desítek kilometrů dál v New Jersey se stejným pohnutím dodnes vzpomínají na Scotta Stevense. Když v roce 1991 kdosi v kanceláři Devils vyřknul jeho jméno, byl to jeden z nejlepších nápadů, který tu kdy kdo měl.

St. Louis Blues si tehdy odsud pořídili volného hráče Brendana Shanahana, Devils měli podle regulí NHL právo určit si dostatečnou kompenzaci. Vybrali si řízného beka Stevense, přestože St. Louis dlouho trvalo na brankáři Curtisi Josephovi, útočníkovi Rodu Brind'Amourovi a dvou právech v draftu. Stevens byl vynikající volba - stal se symbolem klubu, třikrát v něm získal Stanley Cup, jednou Conn Smythe Trophy.
O takové pointě budou letos jistě snít i ti, na jejichž smlouvu se svým krasopisem zvěční Tavares. Jenže tahle hra je nevyzpytatelnou loterií, kterou často rozhoduje štěstí, přízeň osudu.
John Muckler by mohl vyprávět. I Zdeno Chára.