Historii si nikdo nekoupí, píše Prospal

Někdejší vynikající útočník a dvojnásobný světový šampion Václav Prospal, jenž má za sebou 1108 zápasů a 765 bodů v NHL a působí v roli asistenta trenéra české reprezentace, píše pro NHL.com/cs jako expert. Přečtěte si, co ho zaujalo, překvapilo a jak vidí aktuální vývoj v lize i ve světovém hokeji.

Svůj blog bych tentokrát načal děním mimo NHL, protože jsem se vrátil z Channel One Cupu, kde jsme o víkendu s reprezentací sehráli poměrně solidní turnaj.
Tři vítězství vždycky potěší, ale člověk to nesmí přeceňovat. Musíme stát pevně nohama na zemi, jelikož ty týmy na olympiádě nebo na mistrovství světa můžou vypadat jinak než ty, které hrály teď v Rusku.
Ale určitě to ukazuje, že jsme byli na ten turnaj dobře připravení a že se podařilo skloubit pár dobrých věcí. Myslím, že jsme odehráli dobré zápasy, i když v některých chvílích to samozřejmě z naší strany nebylo ideální. Proto bych to nepřeceňoval a zůstal bych nohama na zemi. I když tři výhry proti silným soupeřům - to se vždycky počítá.
Jako dobrý lídr se ukázal Martin Erat. Je to kluk, který má velké zkušenosti z NHL, po návratu se stal hráčem, který táhne Brno a dokázal s ním získat extraligový titul, o nějž se tam snažili hrozně dlouho. Tým tam funguje a Marty si tu pohodu z klubu přenesl do reprezentace.

Když máte takového hráče, který odehrál spoustu zápasů v NHL a teď se pokouší vybudovat si tu pozici v nároďáku, kde nějakou dobu nebyl, je vidět, že má motivaci. A je vidět, že hlavně mladší kluci k němu mají určitý respekt. Ukázal velmi dobré schopnosti být správným lídrem jak v kabině, tak na ledě.
Z negativ bylo asi nejvíc vidět, že jsme nebyli příliš úspěšní na buly. Tenhle detail hry může v určitých částech zápasu obrovsky pomoct.
Česká reprezentace s tím má dlouhodobé problémy, byl s tím problém v listopadu na Karjala Cupu, byl s tím problém teď na Channel One Cupu, kde jsme měli bohužel jen jednoho středního útočníka, který měl přes 50 procent. Roli může hrát i to, že jsme měli centry menšího vzrůstu.
Je to něco, co mám svým způsobem na starosti i já a musí se to zlepšit, určitě se na to budeme muset zaměřit.
Práce na vhazování je komplexní proces. To není jen o centrovi. Je to i o práci křídel, obránců, vlastně všech pěti hráčů na ledě. Protože kolikrát máte ty puky zremízované pod nohama nebo někde do stran a potom je důležité, když křídelník udělá dobrou práci a je schopný ten puk vybojovat, sjet si pro něj, blokovat soupeře a podobně.
Ono vypadá jako malý detail, ale je to vlastně velký detail, protože rozhoduje o tom, jestli budete hrát s pukem, nebo ne.
Nechci to hodnotit nějak negativně, ale řekl bych, že v NHL se vhazování věnuje mnohem víc času a celkově se tam tomuto aspektu mnohem víc věnují. A pomáhá to i českým centrům - když se podíváte na statistiky, většina z těch, co chodí v NHL na buly často jako Martin Hanzal, Tomáš Plekanec, Vláďa Sobotka nebo Tomáš Hertl, tam má úspěšnost na vhazování nad 50 procent.

Ti nejlepší, většinou Kanaďané tam ovšem dosahují skoro 60 procent.
Pak to pro ty hráče znamená i extra čas na ledě. Protože když je vhazování v obranném nebo útočném pásmu, na koncích zápasu a v dalších důležitých momentech, tak tam většinou trenéři posílají lepší bulaře, aby jejich tým získal puk.
V NHL teď slaví sto let existence ligy. Je to neskutečné a fantastické číslo.
Abych vysvětlil, co to pro mě znamená, použiju příměr z golfu. Hrajete na hřišti, které je nádherné, všechno je tam super, ale to hřiště je deset let staré. A pak přijdete na hřiště, které tam stojí sto let, s 'clubhousem' (klubovnou), která byla postavená třeba před první světovou válkou. Tu historii si nikdo nekoupí.
To samé je třeba KHL, která tu historii za sebou nemá, proti NHL. NHL je nejlepší soutěž na světě, vždycky byla a vždycky bude.
Tu show se vším všudy, jaká teď byla třeba při zápase NHL100 Classic v Ottawě, umí udělat jako nikdo jiný, fantastickým způsobem. Sociální sítě, přenosy zápasů, všechno, co k tomu patří, to je v NHL neskutečné. A tím, že se může opřít o tak úžasnou historii, stojí ta liga na ohromně pevných základech.

Když se zamyslím nad svým působením v té její novodobější historii, největší moment byl pro mě hned můj první rok, kdy jsme se dostali s Philadelphia Flyers do finále Stanley Cupu. V mých vzpomínkách to jde ruku v ruce s prvním zápasem i prvním gólem v NHL. Přál bych si jen to, abychom tenkrát bývali vyhráli - to jediné bych změnil, protože od té doby jsem se ke Stanley Cupu takhle blízko už nedostal.
Když teď dívám nazpátek, vidím, že jsem v NHL hrál docela dlouhou dobu. S každým přibývajícím rokem, kdy už nejsem aktivní hráč, si čím dál víc uvědomuju, jak těžké je tam takhle dlouho vydržet a jak obrovské štěstí jsem měl.
Toho, že jsem tam takhle dlouho mohl působit, si hrozně moc vážím.