To načasování je spíš dílem náhody, přesto v sobě skrývá úžasnou symboliku. Václav Nedomanský se stane členem Hokejové Síně slávy v Torontu jediný den poté, co Česko a Slovensko slaví jubilejní, 30. výročí Sametové revoluce.
Síň slávy při výročí revoluce? Symbolická shoda
Hráč, který utíkal před komunismem, vstupuje mezi legendy při 30. výročí pádu režimu. Jsem šťastný, že lidé jsou svobodní, říká
© Steve Babineau/Getty Images
Události na podzim 1989 ukončily život komunistického režimu, před jehož útlakem a totalitní povahou právě Nedomanský s rodinou emigroval a jako první hokejista zpoza Železné opony se díky tomu stal hvězdou WHA a poté i NHL. 15 let po jeho odchodu se jako výsledek listopadové revoluce ke svobodnému světu přiřadilo i Československo, z jehož obou částí mohly rázem legálně odejít za svým snem hrát NHL stovky hokejistů.
Scénář jako z hollywoodského dramatu. S dobrým koncem na obou stranách Atlantiku.
"Tou dobou jsem tam nebyl, všechno jsem četl spíš v novinách a sledoval jsem to zpovzdálí. Takže nemůžu moc hodnotit, jak to celé proběhlo. Ale jsem šťastný, že lidi už jsou dnes jsou svobodní," řekl o revoluci Nedomanský v pátek během ceremoniálu k předávání prstenů pro nové členy Síně slávy, do níž vstoupí v pondělí 18. listopadu.
Když se psal listopad 1989, Nedomanského hráčská kariéra byla už šest let minulostí. "Slyšel jsem o tom, četl jsem české i slovenské deníky, každý den jsem měl evropské noviny. Věděl jsem, že to přijde, ale osobní zkušenost s tím nemám. Abych se přiznal, až tak jsem to neprožíval. Protože ty pocity odešly se mnou v roce 1974. V tom roce jsem přišel do Ameriky a prožíval jsem svou situaci, nový život. Snažil jsem se dívat dopředu a nemyslet na to, co je doma. Jinak by to všechno bylo ještě těžší."
******Více k tématu: [Nedomanský byl na cestě do Síně slávy průkopníkem]
Když v roce 1983 ukončil kariéru, zasáhlo do sezony po jeho odchodu jen pět Čechů a čtyři Slováci. Sedm z těch devíti bylo emigranty (slovenští bratři Peter Šťastný, Anton Šťastný a Marián Šťastný a s nimi Peter Ihnačák i Češi Jan Ludvig, Jiří Bubla a Miroslav Fryčer), legálně s posvěcením režimu mohli NHL v ročníku 1983-84 v závěru svých kariér hrát jen Jaroslav Pouzar a Miroslav Dvořák.
V celých 80. letech se pak v NHL výrazněji prosadili právě jen ti, kteří z rodné země odešli bez vidiny možného návratu. K bratřím Šťastným a Fryčerovi se za pár let přidali Petr Klíma a Michal Pivoňka i obránci Petr Svoboda a František Musil. Útěk byla jediná šance, jak se v hokejově produktivním věku stát hráčem NHL na více sezon.
Ano, v zámořské lize krátce působili i Ivan Hlinka, Milan Nový a hrstka dalších, Pouzar dokonce třikrát získal Stanley Cup s Edmonton Oilers. Podmínky však byly nastaveny tvrdě. Pro odchod do zahraničí musel mít hokejista minimálně 30 let a k tomu 150 odehraných zápasů za národní tým.
"Podle smlouvy jsem navíc musel agentuře Pragosport odvádět 50 procent z čisté mzdy... V Edmontonu jsem měl 175 tisíc dolarů, po zdanění 120 a nakonec mi zbylo 60 tisíc. Ale byl jsem rád, že si můžu zahrát NHL," popisoval Pouzar.
Dilema zda emigrovat, nebo počkat, jestli po třicítce dostanou povolenku, tehdy řešil snad každý československý reprezentant. Třeba po Kanadském poháru 1976, v němž národní mužstvo ve skupině porazilo domácí tým a nakonec se dostalo až do finále právě proti Kanadě, se kolem mužstva točila spousta manažerů.
Sledujte veškeré novinky z NHL na Twitteru [@NHLcz]
"Nabídek se sešlo několik, ale na emigraci já neměl náturu," vzpomínal někdejší obránce Milan Chalupa. Ten se nakonec dočkal posvěcení odchodu v roce 1984, kdy odešel spolu s Františkem Černíkem nakrátko do Detroit Red Wings. V NHL však v tehdy hokejově pozdním věku odehrál jen 14 zápasů, zbytek mu znemožnilo zranění. "Co si budeme nalhávat, po třicítce už výkonnost není taková jako v sedmadvaceti."
Právě v Detroitu se také setkal s Nedomanským, jenž tam rok před tím ukončil hráčskou kariéru. "Venca nám se spoustou věcí nesmírně pomohl. Zařizoval, překládal. Navíc jsme bydleli kousek od sebe a hodně jsme se navštěvovali," vzpomínal Chalupa.
Prvním Čechoslovákem v NHL byl útočník Jaroslav Jiřík, který dostal na sklonku kariéry výjimečně povolenku k působení v Americe, ale ten v sezoně 1969-70 odehrál za St. Louis Blues jen tři zápasy.
To Nedomanský musel kvůli možnosti hrát v cizině emigrovat. Když v roce 1974 získal unikátní možnost vycestovat s manželkou a tříletým synem Vaškem na dovolenou do Švýcarska, bylo rozhodnuto. S sebou si vzali jen tři kufry, aby nebudili podezření československých celníků. V Bernu se pak dohodl na angažmá u Toronto Toros ve World Hockey Association.
Odcházel ve 30 letech, přesto se ještě stihl stát hvězdou jak WHA, tak NHL, v níž nastoupil za Red Wings, New York Rangers a St. Louis Blues ke 421 utkáním, dal v ní 122 gólů a připsal si 278 bodů.
"Kdyby sem mohl přijít dřív, dokázal by toho ještě mnohem víc," tvrdil jeho spoluhráč z Toronta, kanadská legenda Frank Mahovlich.
O tom, co všechno by bylo, kdyby, můžeme jen spekulovat. Stejně jako o tom, kde by dnes bylo Česko a Slovensko, kdyby se v 70. letech místo normalizace a plánovaného hospodářství s uměle dirigovaným obchodem v rámci východního bloku vyvíjelo ve svobodné euroatlantické společnosti. Rozum i cit ovšem napovídá, že jak velký hokejista, tak naše země, by toho dokázaly mnohem víc.
"Je to spíš politická otázka a já se o politiku moc nezajímám. Ale o třicet let později je jasné, že obě země jsou na tom mnohem líp. Ukazují to i čísla. I když je tam spousta nedořešených otázek a ukazuje se, že je to dlouhý proces," uvedl Nedomanský pro NHL.com/cs.
V hokeji to bylo nejlépe vidět v 90. letech. Zatímco v roce 1988 draftovaly kluby NHL pět Čechoslováků, o rok později jich bylo devět a v roce 1990, kdy už věděly, že šance na jejich skutečné angažmá je díky otevřeným hranicím nesrovnatelně vyšší, už jich bylo 22. Mezi nimi i Jaromír Jágr.
"Najednou se otevřely hranice a kluci jako Jaromír Jágr, Robert Reichel nebo Bobby Holík najednou mohli přemýšlet nad odchodem do NHL. V tomhle byla ta sezona jiná než třeba před deseti lety," popisoval Dominik Hašek.
******Více k tématu: [Nedomanský si místo v Síni slávy zaslouží]
Hokejisté odcházeli, ale také se vraceli - vyzrálejší, silnější a zkušenější po životní i sportovní stránce. Což přineslo výsledky i českému hokeji v podobě olympijského zlata z Nagana 1998 či čtyř titulů mistrů světa v rozmezí sedmi let. A slovenskému v podobě prvního zlata ze světového šampionátu IIHF v roce 2002.
Dnes někdejší osobnosti ze zámořské soutěže pomáhají mateřským klubům: Martin Straka v Plzni, Jiří Šlégr v Litvínově, Václav Prospal a spol. v Českých Budějovicích, Michal Handzuš v Banské Bystrici... Takových příkladů je mnohem víc.
NHL si v celé historii si zahrálo NHL 231 českých a 86 slovenských hokejistů; před revolucí v roce 1989 jich bylo dohromady jen 31.
V předlistopadových dobách před měl hokej velký celospolečenský význam. Dnes už je pro většinu lidí na území bývalého Československa spíš jen sportovní kratochvílí, příjemným povyražením ze starostí běžného života i zdrojem národní hrdosti.
I na příkladu hvězd tohoto oboru však lze demonstrovat omezenost a nesmyslnost bývalého režimu, jehož pád si v těchto dnech připomínáme. Příběh Václava Nedomanského je v tomto ohledu příkladem z nejprůkaznějších.
