Skip to main content

Táta ze mě chtěl mít Lindrose, vzpomíná Nestrašil

Napsal Michael Langr / NHL.com

Během sezony NHL 2015-16 vám NHL.com/cz nabízí náhled do osobního života hokejistů v novém seriálu Prolomený led. Poznejte hráče od veteránů až po nováčky včetně největších českých hvězd v dotaznících nebo tématických speciálech.


Před pár lety hrál za Toledo na farmě farmy Detroit Red Wings, a ani tam se nevešel do sestavy. Teď Andrej Nestrašil bruslí po boku Jordana Staala ve druhé lajně Carolina Hurricanes a zdá se, že si v NHL vykopal pevné základy.

"Třetí rok tam byla chvíle, kdy jsem o Vánocích na farmě šest zápasů seděl, tam už jsem moc nadějí neviděl. Ale tak to v životě bývá. Najednou se to sejde a člověk ani neví jak. Hlavní je být na tu příležitost připravený, aby z toho dokázal vytěžit maximum," vypráví Andrej Nestrašil v rubrice NHL.com/cz Prolomený led.

Když jste se nevešel do kádru Grand Rapids v AHL a putoval jste do ještě nižší East Coast Hockey League, neměl jste chuť to v Americe zabalit a vrátit se do Evropy?
Druhý rok smlouvy, když mě poslali ne na farmu, ale ještě na podfarmu, jsem si spíš říkal, že si to půjdu užít a nebudu tam chodit s otráveným ksichtem. Tam se to tak nějak zlomilo, že jsem si víc začal hokej užívat a tolik jsem se tím nestresoval. Samozřejmě jsem dál pracoval a doufal, že by to mohlo vyjít.

Jste zpětně za farmu vděčný?
Stoprocentně. Já bych tu cestu neměnil. Možná, kdybych byl draftovaný jinam než do Detroitu, třeba bych si už v 19 zahrál pět zápasů, ta liga by mě pohltila a zase vyplivla. Takových kluků je spousta. Já jsem rád, že jsem šel postupnými kroky. I když jsem byl v East Coast (Hockey League), byl jsem za to rád. Hodně mě to naučilo a když člověk srovná ty podmínky tam a tady v NHL, pak si toho váží mnohem víc.

Co je na životě okolo NHL nejlepší?
Hezké na tom je, že člověk dělá každý den to, co ho baví, a vydělává si tím peníze. Není to zase úplná balada - to cestování, někam přiletíte ve tři ráno... Jasně, máte hezký hotel, ale stejně je to pro nás pořád kolem toho hokeje. A protože nás hokej baví, to je na tom to nejhezčí.

Takže slávy hokejových hvězd si ani neužijete?
Vlastně bych řekl, že mimo stadion ani žádný život nemáme. Já když jsem mimo led, tak odpočívám. Zahraju si xBox, zajdu do kina, ale jinak nic extra.

Hrajete na xBoxu NHL?
Ne, hokej jsem úplně vynechal, protože jsem zjistil, že jsem z toho měl špatné návyky. Jak ta hra není realistická, když tam člověk může přihrát skrz tři hráče na druhého a ten střílí, tak se to člověku vryje do paměti, pak to zkouší na ledě a zjistí, že mu to nejde. Zahraju si spíš Fifu, udělal jsem si vlastního hráče Andreje Nestrašila a šoupnul jsem se do Arsenalu, ale oni mě poslali o tři ligy níž.

Když jste byl malý, snil jste o NHL, nebo spíš o mistrovství světa a olympiádě?
Spíš o NHL. Myslím, že tak už to dnes je pro každého kluka. Samozřejmě, že nároďák je taky hodně vysoko, ale tohle je nejlepší liga na světě a každý si ji chce zahrát. To byl vždycky náš sen.

Kdo byl váš hokejový vzor?
My jsme vždycky koukali na NHL Power Week a doma jsem měl strašně moc plakátů Erica Lindrose. NHL tehdy nebyla u nás v televizi ani na internetu, ale tím, jak byl veliký a silný, se táta rozhodl, že bych měl hrát jako on a začal mi kupovat jeho plakáty.

Měl jste pak v hlavě, že byste měl hrát tvrdě?
Já byl vždycky větší a silnější než moji vrstevníci, takže jsem tu sílu využíval. Byl jsem silný na puku, to se snažím dělat dodnes, protože tak chci týmu přispívat. Měl jsem to tak odmalička. Ne, že bych se na to soustředil, ale nějak přirozeně jsem tak začal hrát.

Drsnou image máte i nyní kvůli chybějícímu přednímu zubu. Neuvažoval jste o umělém?
Nemůžu. Museli by ho navrtat do destičky a ono to pak láme čelist. Takže to nechám takhle. Je to dobrá image, lidem se to líbí. Aspoň si mě budou pamatovat.

Byl pro vás hokej od začátku sportem číslo jedna?
My jsme hráli se starším bráchou fotbal. Ale vzhledem k tomu, že táta měl asi 190 centimetrů a sto kilo, rozhodl se, že hokej pro nás bude lepší cesta, protože budeme mít postavu mnohem lepší na hokej. U nás byla na prvním místě vždycky škola, v tom mladším věku nemůže nikdo říct, jestli to někam dotáhnete, nebo ne. Takže hokej se stal číslem jedna, až když jsem začal hrát za nároďák šestnáctek nebo sedmnáctek. A pak jsem odešel do Kanady.

Při olympiádě v Naganu vám bylo sedm let. Vybaví se vám, jak jste turnaj sledoval?
Finále se shodou okolností hrálo 22. února, na moje narozeniny. Byli jsme na turnaji ve Vyškově a asi pět let potom, kdy jsem se koukal na různé diplomy, jsem zjistil, že jsem ten den byl dokonce vyhlášený nejlepším hráčem utkání. Ale pak mi zpětně došlo, že to bylo jen kvůli tomu, že jsem byl nejmladší a že jsem měl ten den narozeniny.

Před rokem jste se dočkal prvního zápasu v NHL. Jak se vám vybaví?
To byla nádhera. Nikdo to nečekal, dorazil táta a byla plná hala, v Detroitu lidi hokej milují. Postavit se na modrou čáru vedle takových hráčů jako Pavel Datsyuk nebo Henrik Zetterberg bylo úžasné samo o sobě. Navíc v Joe Louis Areně v Detroitu, která má úchvatnou historii i atmosféru. I když v tu chvíli mi to nedocházelo, protože se to seběhlo tak rychle. Nikdy na to nezapomenu.

Ctete více