Skip to main content

Sýkora po dvaceti letech zvedl pohár

Devils si připomněli triumf z roku 2000, český útočník si vynahradil slávu, o kterou ho tehdy připravilo zranění

Napsal Lukáš Hron @nhlcz / nezávislý autor NHL.com/cs

Šampioni 2000: Sýkorovo kolečko

Sraz šampionů 2000: Sýkorovo kolečko

Petr Sýkora si konečně užil kolečko s pohárem pro šampiony New Jersey Devils z roku 2000, před necelými dvaceti lety absentoval kvůli zranění

  • 01:44 •

Zvedl nad hlavu Stanley Cup a za nadšeného jásotu fanoušků s ním obkroužil ledovou plochu. Petru Sýkorovi v té chvíli hrály v očích nejen štěstím uslzené vzpomínky na dávný triumf, ale i všech dvacet let, co na tuhle chvíli čekal.

Konečně to se vším všudy prožil i on sám.

Ještě si na to pamatujete? V roce 2000 opanovali play off hokejisté New Jersey Devils. Sýkora, jeden z jejich klíčových útočníků, u toho však nebyl - v rozhodujícím šestém finále proti Dallas Stars se zranil, takže bezprostřední euforii svých kamarádů sledoval pouze u nemocniční televize.

Devils si v noci na neděli tenhle dvacet let starý úspěch připomínali. A na dávný dluh k českému forvardovi nezapomněli - právě vítězné kolečko dnes už prošedivělého rodáka z Plzně bylo zřejmě nejemotivnějším momentem programu.

"Vůbec nedokážu popsat, jak se cítím," přiznal Sýkora poté, co se z ledu dostal do kabiny. "Podívejte se, jak se mi klepou prsty. Je to neuvěřitelný zážitek."

Ke zmíněnému ceremoniálu došlo symbolicky právě před zápasem proti Dallasu. New Jersey v něm prohrálo 2:3 po prodloužení, jen tím potvrdilo aktuálně rozpačitou sezonu. O to víc příznivce rozjásaly nostalgické vzpomínky na lepší časy.

Na plochu se vedle Sýkory postavili i Patrik Eliáš, Scott Stevens, Martin Brodeur, Jason Arnott nebo Ken Daneyko, lidem zamával někdejší generální manažer klubu Lou Lamoriello či kouč Larry Robinson.

Právě oni byli nejvýraznějšími tvářemi mančaftu, který pro Devils vybojoval jedno ze tří historických prvenství.

"Jako tým jsme byli perfektně složeni, gól mohl dát kdokoliv. Měli jsme urostlé, silné i šikovné hráče, skvělé brankáře. Byli jsme pro soupeře nebezpeční svou nevyzpytatelností," vybavoval si tehdejší kapitán Stevens. "Pokud se vám povede vyhrát něco takhle velkého, je to mimořádná událost. Proto mě nesmírně těší, že jsme se mohli po dvaceti letech zase sejít a všechny krásné chvíle si oživit."

Za dvě dekády se toho hodně změní. Lamoriello s mírným úsměvem říká, že leckdo z těch, kteří tenkrát v týmu plnili roli vyjukaných bažantů, se mezitím stal nejen otcem, ale i dědečkem.

 

[Více k tématu: Málem hattrick. Zacha zářil, ale hledá konzistenci]

 

Ani pro vyhlášeného playboye Sýkoru se čas nezastavil. Pořád je to švihák, jen mu ve vlasech a vousech hrají šediny, tvář se neobejde bez vrásky. Na svůj vítězný příběh nezapomíná. Vlastně ani nemůže.

"Pořád mi to někdo připomíná," přiznal. "Doma už o tom máme zakázáno mluvit."

Jenže marná sláva - ona to byla opravdu pointa celé té unikátní jízdy. Sýkora byl zkraje tisíciletí členem úderné A-Line, do níž patřil spolu s Eliášem a Arnottem. Jakmile ve druhé třetině šestého finále vypadnul po hitu od Deriana Hatchera ze sestavy, vypadalo to pro jeho celek na kritickou chvíli.

Na Sýkorovo místo se tenkrát posunul Alex Mogilnyj. A tým navzdory takovému protivenství v nervydrásajícím dramatu přece jen uspěl, když Arnott ve druhém prodloužení proměnil pohotovou Eliášovu přihrávku.

Jakmile pak došlo na zvedání poháru nad hlavu, Eliáš a kouč Robinson si ze solidarity oblékli Sýkorův dres s číslem sedmnáct. Pro zraněného českého střelce přikovaného k obrazovce v dallaském špitálu to bylo velmi silné gesto.

"Mlely se ve mně všechny možné emoce," popisoval. "Co ale bylo ze všeho nejlepší: Netrvalo to ani tak dlouho, snad půl hodiny, a dveře od mého nemocničního pokoje se otevřely. Vstoupil Larry, Scotty, Patrik, Lou, Ken - přinesli mi do nemocnice Stanley Cup. Čekali, až mě lékaři propustí, abych se zase mohl připojit k mužstvu. Něco takového nezapomenete do konce života. Nemyslím si, že by to dnes někdo udělal."

Hokejový život bývá pěkná divočina, Sýkora o tom něco ví. Sezonu po zisku Stanley Cupu si připsal svá kariérní maxima (81 bodů, 35 gólů, 46 asistencí), další rok byl ovšem vyměněn do mužstva Mighty Ducks of Anaheim. Jelo se zkrátka dál.

Prošel si různými štacemi, do New Jersey se vrátil až na sklonku kariéry. V ročníku 2011-12 měl z dvaaosmdesáti zápasů 44 bodů (21+23), následně své zámořské putování ukončil. Stanley Cup (také jako zraněný) sice v roce 2009 vyhrál i coby člen Pittsburgh Penguins, o něco starší triumf vybojovaný v barvách Devils ovšem pro něj vždycky znamenal cosi mimořádného.

Ctete více

NHL používá cookies, web beacons, a další podobné technologie. Užíváním webových stránek a dalších on-line služeb NHL dáváte souhlas s naší Ochranou osobních údajů a s Podmínkami služby, včetně naší Cookie Policy.