Skip to main content

Mikita se stal legendou osudu navzdory

Rodák ze Slovenska se potýkal s mnoha výzvami, přesto došel na vrchol

Napsal Michael Langr @NHLcs / NHL.com/cs

Když v roce 1948 opouštěl coby osmiletý kluk své rodiče v Československu, vůbec netušil, jak bude vypadat jeho nový domov u strýce a tety v Kanadě. V úterý 7. srpna odešel Stan Mikita na věčnost jako jedna z největších legend kanadského národního sportu.

Hoch narozený jako Stanislav Gvóth ve vesnici Sokolče, která později zmizela kvůli budování přehrady Liptovská Mara, zanechal v NHL odkaz, jenž nikdy nezmizí.

Vítěz Stanley Cupu z roku 1961 je členem Síně slávy v Torontu, má čtyři Art Ross Trophy a dvě Hart Trophy. Před halou United Center v Chicagu stojí jeho socha vedle Bobbyho Hulla a basketbalové legendy Michaela Jordana. Dodnes je mnohými považován za nejlepšího hokejistu, který kdy hrál za Blackhawks. Je klubovým lídrem v počtu odehraných zápasů (1394), v asistencích (926) a v bodech (1467). Z hráčů narozených v Evropě nasbíral víc bodů v NHL jen Jaromír Jágr.

Podobně fascinující jako jeho čísla a trofeje je však i cesta, kterou musel Mikita projít, aby dosáhl hokejových vrcholů.

Bez rodičů přišel do nového světa, přijal jméno svého strýce. Na ulici mydlil hokejbal a hokej s kluky, kterým zprvu vůbec nerozuměl. Kvůli východoevropskému původu a špatné angličtině ve škole často terčem šikany. Vyrostl jen do 175 centimetrů a neměl ani 80 kilo, přesto se zprvu rval i s metrákovými protihráči.

A většinou dokázal sám ubránit, jeho rychlé pěsti mu zajistily pověst tvrdého rváče. Aby se prosadil, hrál sám za hranou pravidel. V sedmdesátizápasové sezoně 1964-65 si vytvořil osobní rekord 154 trestných minut.

Pak přišel zlom.

 

[Sledujte veškeré novinky z NHL na Twitteru @NHLcz]

 

"Jednou jsem přijel domů po zápase s New York Rangers a dcera, které bylo asi pět let, mě vítala ve dveřích a nadšeně říkala, že ji maminka nechala dívat se v televizi na zápas," vyprávěl Mikita v Pioneers of Hockey. "Proč tě ale tati ten pán v pruhovaném posílal pryč od kamarádů? Strejda Bobby (Hull), strejda Phil (Esposito) a další seděli pohromadě a tys musel být sám," ptala se Mikitova dcerka.

"Jak jsem jí měl vysvětlit, že jsem na trestné lavici, protože jsem prováděl něco špatného?" V sezoně 1966-67 už zmoudřelý tatínek nasbíral jen 12 trestných minut.

K předlouhému výčtu individuálních trofejí tak v roce 1967 přidal i Lady Byng Memorial Trophy pro gentlemana s vysokým herním standardem a jako první hráč v historii ji získal najednou s Hart Trophy a Art Ross Trophy. O rok později to zopakoval.

V říjnu 1980 vystoupal ke střeše chicagské haly banner s číslem 21. "Byla to pro mě velká čest, když se Blackhawks rozhodli vyřadit jako první číslo právě to moje," řekl Mikita v dokumentu Pioneers of Hockey. O tři roky později, když ho uváděli do Síně slávy, už působil jako golfový profesionál.

S Mikitovým jménem jsou spojeny i zásadní inovace hokejové výstroje. Náhoda z něj udělala průkopníka zahnuté čepele. "Zasekl jsem hokejku u dvířek na střídačku, snažil jsem se jí vytáhnout, a když se mi to povedlo, viděl jsem, jak je ohnutá. Vztekle jsem napálil puk a cítil jsem, že je to úplně jiný pocit. Bobby Hull zíral, když střely lítaly jako tryskáč," vykládal Mikita historku z roku 1963.

Častá zranění hlavy ho zase inspirovala k nošení speciální přilby, v níž se na ledě značně odlišoval od ostatních hráčů. "Mockrát jsem dostal ránu do hlavy a už mě to přestalo bavit."

Po konci hokejové kariéry byl stále vnímán jako jeden z nejlepších hráčů v historii NHL, uctíván nejen v Chicagu, ale i ve městech, kde sázel soupeřům gól za gólem.

Stal se legendou osudu navzdory. S každou výzvou se dokázal popasovat, každá ho nakonec učinila silnějším. Probil se do NHL a v ní se stal nejlepším centrem své doby.

Video: Nejlepší momenty Stana Mikity

"Stan ukázal cestu mnoha dalším hráčům. Byl to opravdový člověk, který si vydobyl obrovský respekt. Tvrdý a ostrý jako hřebík, nikomu nic nedaroval. Ale vždycky jsem věděl, že Stanovo srdce bylo na správném místě a jeho velká část patřila hokeji," uvedl někdejší brankář Glenn Healy, jenž je dnes výkonným ředitelem asociace bývalých hráčů NHL. "Měl to, co si nemůžete koupit. Respekt, ryzost a opravdovost."

Mikita doma nikdy neschraňoval hokejové artefakty, které by mu připomínaly jeho skvělou kariéru. Vždycky říkal, že si vystačí se svými vzpomínkami. Ty však před několika lety postupně zmizely. Po dovršení sedmdesátky u něj propukla demence s Lewyho tělísky, degenerativní onemocnění mozkové tkáně. Nejprve začal zapomínat klíče, nebo mobil, později nebyl schopen autem nalézt cestu domů. A stav se zhoršoval.

"Jeho oči postupně vyhasínaly. Stanova mysl je kompletně ztracená," řekla pro Chicago Tribune Mikitova manželka Jill v roce 2015.

I proto byl jeho nynější odchod možná vysvobozením.

"Není to vždycky tak, že jde o špatnou zprávu," reagoval na Mikitovo úmrtí někdejší brankář Blackhawks a jeho spoluhráč Glen Hall. "Stan měl v posledních letech velké bolesti a může být požehnání, že už žádnou bolest necítí."

Mikita už teď shlíží z hokejového nebe na své nástupce. Mnohé z nich určitě inspiroval i jeho příběh.

Ctete více

NHL používá cookies, web beacons, a další podobné technologie. Užíváním webových stránek a dalších on-line služeb NHL dáváte souhlas s naší Ochranou osobních údajů a s Podmínkami služby, včetně naší Cookie Policy.