Skip to main content

Q&A: Gretzky hovoří: O týmu Kanady i rivalita Oilers

Napsal Shawn P. Roarke / NHL.com

Wayne Gretzky si ve čtvrtek na závěr své akce Wayne Gretzky Fantasy Camp našel čas na exkluzivní rozhovor pro NHL.com, v němž se probíralo hned několik hokejových témat.

Gretzky, nejproduktivnější muž dějin hokeje a člen Síně slávy NHL, vyprávěl o stavu kanadské reprezentace před blížícím se World Cup of Hockey i o svých názorech na novinky, jež budou na turnaji představeny – tedy o Týmu Severní Ameriky a Týmu Evropy.

Gretzky rovněž probíral talentovaného Austona Matthewse, rozlučku s Rexall Place a rivalitu mezi Edmonton Oilers a Winnipeg Jets, jež bude znovu oživena v příští sezoně, kdy se oba celky 23. října utkají v rámci 2016 Tim Hortons Heritage Classic.

Před olympiádou v Salt Lake City jste v roce 2002 jako výkonný ředitel převzal kanadský národní tým a dovedl zemi ke zlaté medaili. Od těch chvil získala Kanada hned tři ze čtyř možných olympijských triumfů, čemu tyto úspěchy přičítáte?

Zaprvé: skvělou práci tehdy odvedl Bob Nicholson, který dal dohromady celý realizační tým. Byla v něm citelná kontinuita. Věděl jsem, že když jsem mužstvo převzal, byli jsme s ostatními na jedné vlně, ať už to byl Kevin Lowe, Steve Tambellini či Lanny McDonald. No a když jsem odešel já, přišel sice Steve Yzerman, ale ostatní chlapi zůstali. Proto byl celý trenérský štáb vždycky velmi dobrý a soudržný, tak jako u nás v roce 2002. Nejdůležitější je, že se všichni nacházeli na stejné vlně. Nikdo nešel do zbytečných sporů, nikdo neupřednostňoval své ego. Společně jsme se bavili o tom, jak chceme hrát, jaké hráče chceme mít v kádru. Tohle je vždycky důležité. Říkal jsem trenéru Patu Quinnovi: Ty jsi chlápek, který tým povede ze střídačky, ty budeš minutu před koncem řešit, jestli vedeme o gól nebo o gól prohráváme – jsi opravdu spokojený s kádrem? Bez toho, aniž by byl do nominačních debat výrazně zapojen kouč, nejde dojít ke zlatu. Řekl bych, že tohle Kanada zvládá dlouhodobě, a proto je tak úspěšná. Na vrcholu jsou ale samozřejmě samotní hráči, kteří zvládají odpovědnost a vyrovnají se s tlakem, jenž při reprezentování Kanady zažíváte. Tihle kluci to umí, proto naše země vyhrála tři olympiády z posledních čtyř.

Kontinuita trvá i nyní, když Kanadu na Světovém poháru povede Mike Babcock. Jak vidíte šance Kanady na tomto turnaji?

Všichni věříme v totéž. Abych byl konkrétní: Věříme ve zlato. Problém je, že se hokej ohromně vyrovnává. V 80. letech jste měl jistotu, že pokud se nestane nic opravdu bláznivého, budou ve finále Kanada a Sovětský svaz. Tolik se od těch časů v hokeji změnilo... Švédové jsou výborní, Finové se lepší, jsou tu Rusové a pochopitelně také tým USA; každý z nich se neustále vyvíjí. Konkurence je oproti časům, kdy jsem hrával já, nesrovnatelně větší. Všechno je možné, nicméně Kanada musí patřit mezi favority. Bude to tvrdé měření sil a momentálně bych řekl, že na zlato může dosáhnout čtyři až pět mužstev.

Co si myslíte o dvou novinkách ve formátu Světového poháru, tedy o Týmu Severní Ameriky a Týmu Evropy?

Především se mi líbí myšlenka Team Europe, protože se díky ní dostanou do hry hokejisté jako Anze Kopitar, tedy skvělí hráči, šampioni a výjimečné osobnosti. Oni sami si to chtějí rozdat s těmi nejlepšími – a stejně tak lidé chtějí vidět v akci ty nejlepší, tedy třeba i Anzeho Kopitara. Myslím, že tohle je rozhodně dobrý nápad. Velmi zajímavou věcí je i tým do 24 let. To, že si spolu Connor McDavid a Jack Eichel budou moci poprvé a dost možná naposledy zahrát, považuji za unikátní scénář. Myslím, že to lidi bude bavit, tenhle tým nabídne spoustu energie, i když mu budou chybět zkušenosti. Ale tím spíš pro ně bude Světový pohár cenný. Mohou z něj těžit, až někdy příště nastoupí za své země.

Jedním z hráčů, kteří by mohli za Team North America nastupovat, je Auston Matthews z Arizony, pravděpodobná jednička letošního draftu. Viděl jste ho hrát? Co o něm soudíte?

Musím přiznat, že jsem jej nikdy nesledoval naživo. Samozřejmě jsem ho viděl v televizi loni na dvacítkách v Kanadě, i letos jsem ho několikrát spatřil v přenosech. Takže vycházím spíš z toho, co o něm říkali jiní. Chris Chelios, můj dobrý přítel a součást trenérského týmu, pro něj nemá nic než slova chvály; oceňuje, jak je vyspělý a tvrdý, jak zvládá své chování. Jen je potřeba, aby to převedl i na vyšší úroveň, tedy do NHL. Může být jako Connor a Eichel. Bude pod drobnohledem a ohromným tlakem, ale vypadá, že by to měl zvládnout. Je to nebojácný kluk. Když mi bylo 17 a potkal jsem Gordieho Howea, řekl mi jedinou věc: Každý den makej. A když budeš makat, přijdou světlé zítřky. Stejnou věc bych doporučil i Austonu Matthewsovi.

Cítíte hrdost, že je Matthews z Arizony, tedy že je produktem vlivu Arizona Coyotes a jejich investic na hokejovém trhu?

Všichni jsme hrdí na to, že se naše milovaná hra tak skvěle rozšiřuje – nejen celosvětově, ale také v rámci USA. Před pár lety si člověk nedokázal představit, že by třeba mužstvo z Floridy nebo z Texasu mohlo reálně hrát o Stanley Cup. Dallas už jeden vyhrál. Dva týmy z Kalifornie už mají celkem tři tituly... Hokej díky tomu roste. Děti z Kalifornie, Arizony či Floridy nyní v hokeji mají další možnost, jaký sport si vybrat, z hokeje se stal plnohodnotný konkurent. A víte co: já pořád hokej miluju, stále mě strašně baví koukat se na NHL. Ta předvedla v expanzi do dalších oblastí výtečnou práci.

Příští týden dáte sbohem slavné edmontonské aréně Rexall Place. Co od toho očekáváte?

Tohle bylo jedno z nejlepších míst pro konání hokeje. Atmosféra byla pokaždé parádní. Pokud jste součástí dobrého týmu, patří dění na ledě mezi každodenní radosti. V Edmontonu jsme vždy měli pověst místa, kde je jeden z nejkvalitnějších ledových ploch v NHL, což našemu mužstvu jen vyhovovalo. A lidé za námi vždycky stáli. Bylo to jako ideální manželství – vztahy mezi hráči a fanoušky byly vyvážené. Ale život je i změna, to se nedá nic dělat. Když už se kluby v minulosti stěhovaly z arén jako Montreal Forum nebo Maple Leaf Gardens, je možné všechno. Začne nová éra a Rexall Place zůstane místem úžasných vzpomínek. Snad v nové aréně přibudou další.

Na kterou chvíli vzpomínáte nejraději?

Na první Stanley Cup. Když jsme jej dobyli doma, atmosféra byla nepopsatelná. Pamatuji si to, jako by se tak stalo včera. Nezapomenutelný je i můj první zápas za Edmonton, tehdy ještě ve WHA proti Winnipeg Jets – měl jsem tolik štěstí, že jsem v něm hned dal gól. Možná to pro mě bylo požehnaní: od chvíle, kdy jsem v Edmontonu vstoupil na led, jsem tu zažil jen pozitivní věci.

Vaše rivalita s Winnipegem patří v hokejové historii mezi ty nejméně doceněné. Co ji činilo výjimečnou?

Kvalita obou týmů. Byli jsme nováčky v elitním klubu, Winnipeg ve WHA několikrát vyhrál Avco Cup, Edmonton na něj nikdy nedosáhl. Logicky jsme oba měli nulu v kolonce Stanley Cupů, když jsme NHL teprve začínali hrát. John Ferguson poskládal bezvadný tým s hráči jako Thomas Steen, Dave Ellett, Dale Hawerchuk, Paul MacLean. Věděli jsme, že v konfrontaci s nimi ze sebe potřebujeme dostat maximum. Ale už jsem říkal milionkrát, v čem byl rozdíl: na naší straně stáli Grant Fuhr a Andy Moog, dva mimořádní gólmani, jedni z nejlepších vůbec. Právě jejich výkony rozhodovaly vzájemné série. Zatímco naši brankáři sbírali vítězství ve Stanley Cupu, oni na této pozici neměli nikoho, kdo by aspiroval do Síně slávy.

Ctete více