Prospal: Jágrovi se vrací oddanost hokeji

Někdejší vynikající útočník a dvojnásobný světový šampion Václav Prospal, jenž má za sebou 1108 zápasů a 765 bodů v NHL a působí v roli asistenta trenéra české reprezentace, píše pro NHL.com/cs jako expert. Přečtěte si, co ho zaujalo, překvapilo a jak vidí aktuální vývoj v lize i ve světovém hokeji.

V předvečer 45. narozenin Jaromíra Jágra (a shodou okolností i svých 42. narozenin) nemůžu začít jinak než gratulací pro Jardu. Přál bych mu, aby mu vydrželo zdraví a mohl dál kupit velké úspěchy, kterých v kariéře dosáhl.
Hrát ve 45 letech NHL je něco neskutečného. Vrací se mu jeho oddanost hokeji, díky tomu je pořád dostatečně dobrý, aby v NHL hrál důležitou roli. Dostal se na druhé místo v bodování všech dob a já pořád říkám, že je strašná škoda, že mezi lety 2008 a 2011 strávil tři roky v Rusku. Sice mu to tam asi pomohlo k jeho dlouhověkosti a k tomu, že si začal víc vážit NHL. Ale na druhou stranu mohl být bodově ještě úplně někde jinde, mohli jsme se teď bavit o tom, že má víc než 2000 bodů.
To všechno je na kluka z České republiky fantastický úspěch a já jsem šťastný, že jsem měl tu možnost s ním hrát a sedět v jedné kabině, kde jsme zažili třeba medailové úspěchy s národním týmem. Ze společných akcí nejraději vzpomínám na mistrovství světa ve Vídni 2005, protože o Nagano jsem přišel, když jsem si 14 dní před turnajem zlomil kotník - i když nikde není psáno, že bychom ho vyhráli, kdybych tam byl, a v minulosti se žít nedá. Ale strašně rád vzpomínám na celou sezonu 2004-05, kdy byla v NHL výluka a skoro všechny velké hvězdy hrály v Evropě.

Já jsem s několika dalšími kluky z NHL hrál druhou nejvyšší soutěž v Česku a jsem moc rád, že jsem mohl pomoct Českým Budějovicím, vrátit jim něco z toho, že jsem tam hokejově vyrůstal a pomoct jim k návratu do extraligy. Spolu s Radkem Dvořákem jsme pak hráli na šampionátu ve Vídni, to byla taková třešnička na té povedené sezoně. Tehdy tam bylo snad 90 procent nejlepších hráčů světa, my jsme poskládali velmi silný tým a totéž ostatní země. A s Jardou Jágrem v čele jsme urvali zlato, to byl parádní zážitek.
V letošní sezoně nemá Jarda na Floridě tolik bodů, jako měl loni. Ale to není jen o něm, rozhoduje tam strašně moc faktorů. Hokej se mění, mění se Jardova pozice i směr, jakým se tým Panthers ubírá. Celá tahle jejich sezona se nedá srovnat s tou loňskou, kdy vyhráli Atlantickou divizi a od zimy byli jedním z nejlepších mužstev NHL.
V tomto ročníku měli špatný start, v létě udělali nějaké změny a dlouho si to sedalo. K tomu byli zranění Jonathan Huberdeau a pak i Aleksander Barkov, tedy dva klíčoví útočníci, kteří navíc hrají s Jágrem v lajně. A Jarda k sobě potřebuje hokejisty, kteří budou těžit z toho, co on vytvoří, z jeho nahrávek a akcí. Pokud to ti hráči neproměňují, klesá i jeho produktivita. A tím, že je tým dole, taky góly a body nepřibývají jako dřív.
S návratem Huberdeaua a Barkova by se tohle mělo postupně zlepšovat. Jarda je na ně zvyklý, jsou to techničtí hráči, jsou na stejné vlně jako on. Věřím, že Floridě pomůžou zase začít dávat víc gólů, tak jako třeba o víkendu, kdy dali Panthers 'sedmičku' Nashvillu.

Florida navíc vyměnila poměrně brzy v sezoně trenéra a nezdá se, že by to týmu nějak prospělo. Podle mého názoru to byla chyba. Gerard Gallant udělal loni s mužstvem úspěch a hráči za ním šli, byl výborný do kabiny a hokejisté hráli pro něj. Měnit ho po nějakých 20 zápasech, kdy byl tým jen lehce v záporné bilanci výher a porážek, mohlo být trochu unáhlené.
Samozřejmě nevíme, co za tím je, co se dělo v klubu a jaké plány měl generální manažer, viceprezident, prezident nebo majitel. Ale že by potom nastal nějaký diametrální rozdíl ve hře i ve výkonech a tým se po Gallantově odchodu zvedl, se určitě říct nedá.
Výměny trenérů byly zajímavé i v poslední době. Na začátku téhle klíčové fáze základní části propustili hned tři kvalitní a zkušené kouče, jakými určitě jsou Jack Capuano (New York Islanders), Ken Hitchcock (St. Louis Blues) i Claude Julien (Boston Bruins). Nějakých 25 až 30 zápasů před koncem základní části to je opravdu zajímavý tah.
V St. Louis to vlastně až takový šok nebyl, protože dosavadní 'spolutrenér' Mike Yeo měl stejně tým po Hitchockovi převzít, takže tam to jenom urychlili. Ale u Bostonu to je dost nečekané.

Vyhodili trenéra, který měl obrovský úspěch v minulých letech. Byl rekordmanem historie klubu v počtu výher, strávil tam deset let, vyhrál Stanley Cup, byl s týmem znovu ve finále. Ale poslední dva roky měli Bruins problémy dostat se do play off a vždycky jim to uteklo na samém konci sezony, vlastně nějaké dva nebo tři zápasy před koncem neuhráli postup. Možná se toho vedení chtělo nějakou změnou vyvarovat. A Boston po té změně začal vyhrávat, takže nějaký efekt to určitě mělo.
Z vlastní zkušenosti vím, že výměna trenéra je vždycky impuls. Signál pro hráče, že vedení se snaží něco udělat. Hráči cítí, že klubu není jedno, jak na tom tým je. Samozřejmě, obvykle jsou tam rozpolcené reakce. Protože někteří hráči třeba toho starého trenéra měli rádi, jiní zase moc ne, když pod ním moc nehráli. Takže pro různé hráče to může být rozdílná zpráva. Ale pro všechny je to signál, že když se situace nezlepší, příště budou na řadě oni.
V hokeji se takhle vždycky najde někdo, kdo ztratí práci. A zajímavé je, jak to hráč bere, když je mladší, a jak to bere třeba později během kariéry. Když končí nějaký trenér, mladý hráč si může říct: Ještě že už je pryč, stejně mě skoro nestavěl, tak to teď bude lepší. Ale když jste starší a máte třeba sami rodinu, vnímáte to jinak. Říkáte si: On má taky rodinu a teď přišel o práci, to je těžká situace. Pak se na to člověk dívá jinýma očima, stejně jako na spoustu dalších věcí.
A tím se zase oklikou vracím na začátek k Jardovi Jágrovi. Ta schopnost vidět věci jinýma očima, vyvíjet se a přizpůsobovat novým trendům a vývoji hokeje, je pro jeho dlouhověkost strašně důležitá. Díky tomu, že se dokáže adaptovat, může pořád hrát a přidávat další a další úspěchy.