"Když se v NHL zavedly nájezdy, bylo vidět, že se gólmani hodně zlepšili a na střelcích bylo, aby zareagovali. Dřív jel člověk sám na branku jednou za deset zápasů, najednou měl šanci po každém prodloužení. Když ale provedete stoprocentně tu moji bekhendovou kličku do blafáku, tak je to skoro jistý gól," vykládal pro NHL.com/cs Vrbata, jehož oblíbeným nájezdovým specialistou býval právě Datsyuk.
"Ten měl skvělé ruce. Ono je nakonec jedno, jestli puk dostanete do brány tvrdou střelou, nebo blafákem, ale mně se líbilo, jak tam vždycky gólmana 'vymíchal'," řekl Vrbata.
Na vlastní kůži to poznal třeba i Tomáš Vokoun, jenž se po kličce ruského kouzelníka ocitl úplně mimo brankoviště.
I konzervativní fanoušci si nájezdy rychle oblíbili, mnohdy jim dokonce přinesly jediné větší vzrušení po nikterak záživném zápase.
Idea zavést prodloužení ve formátu 3 na 3 ale exekutorům nájezdů sebrala místo na výsluní. Změny, jaké se v NHL v posledních dvou sezonách odehrály, se promítají i do závěrečných pasáží utkání.
S nadsázkou řečeno: zatímco nájezdy mohl rozhodnout i hráč, který už má zenit výkonnosti za sebou, při prodloužení třech proti třem se prosazují hlavně ti nejrychlejší, nejprůbojnější, nejtechničtější. Tak, jak si to NHL přála.