Prodloužení 3 na 3 dál snižuje počet nájezdů

Každé pondělí během sezony 2017-18 vám NHL.com/cs přináší pohled na žhavé trendy a dění v NHL. Od sérií výher či proher přes velké výkony jednotlivců až po novinky okolo ligy, s Tepem NHL budete vždy ve stejném rytmu jako nejlepší hokejová soutěž světa.
V tomto díle si rozebereme, jak obraz zápasů změnilo prodloužení hrané ve třech proti třem.

Po finále letošního mistrovství světa IIHF si hokejisté Kanady jen smutně povzdechli, že o jejich prohře se Švédskem rozhodla dovednostní soutěž. Prohra na nájezdy v play off je v zámořském hokeji něco nepřípustného.
Díky prodloužení ve formátu 3 na 3 navíc odumírají rozstřely i v závěrech duelů základní části NHL. A tento trend podle všeho bude pokračovat.
Od sezony 2005-06 liga po konci nerozhodného prodloužení zavedla série nájezdů, díky nimž vítěz přišel k extra bodu navíc. Vyprofilovali se opravdoví mistři svého oboru, kteří při rozstřelu pravidelně deptali gólmany.
Mezi nejlepší patří Pavel Datsyuk, T. J. Oshie, Jonathan Toews nebo Radim Vrbata, který je společně s Fransem Nielsenem autorem největšího počtu gólů při nájezdech - oba jich dali dosud shodně po 45.

"Když se v NHL zavedly nájezdy, bylo vidět, že se gólmani hodně zlepšili a na střelcích bylo, aby zareagovali. Dřív jel člověk sám na branku jednou za deset zápasů, najednou měl šanci po každém prodloužení. Když ale provedete stoprocentně tu moji bekhendovou kličku do blafáku, tak je to skoro jistý gól," vykládal pro NHL.com/cs Vrbata, jehož oblíbeným nájezdovým specialistou býval právě Datsyuk.
"Ten měl skvělé ruce. Ono je nakonec jedno, jestli puk dostanete do brány tvrdou střelou, nebo blafákem, ale mně se líbilo, jak tam vždycky gólmana 'vymíchal'," řekl Vrbata.
Na vlastní kůži to poznal třeba i Tomáš Vokoun, jenž se po kličce ruského kouzelníka ocitl úplně mimo brankoviště.
I konzervativní fanoušci si nájezdy rychle oblíbili, mnohdy jim dokonce přinesly jediné větší vzrušení po nikterak záživném zápase.
Idea zavést prodloužení ve formátu 3 na 3 ale exekutorům nájezdů sebrala místo na výsluní. Změny, jaké se v NHL v posledních dvou sezonách odehrály, se promítají i do závěrečných pasáží utkání.
S nadsázkou řečeno: zatímco nájezdy mohl rozhodnout i hráč, který už má zenit výkonnosti za sebou, při prodloužení třech proti třem se prosazují hlavně ti nejrychlejší, nejprůbojnější, nejtechničtější. Tak, jak si to NHL přála.

V sezoně 2015-16 se pětkrát v prodloužení trefil kapitán Chicago Blackhawks Toews, po čtyřech gólech dávali Anze Kopitar z Los Angeles Kings a Shayne Gostisbehere z Philadelphia Flyers. V předchozím ročníku vyčnívali s pěti góly v prodloužení Alex Galchenyuk z Montreal Canadiens a se čtyřmi Jeff Carter z Kings.
V sezoně 2014-15 před zavedením prodloužení se třemi hráči a gólmanem na každé straně se konalo celkem 169 rozstřelů. Jakmile v nastavení přibyl prostor na ledě, klesl jejich počet na 107, minulou sezonu už jich bylo 99 a trendy naznačují, že nájezdů bude ubývat i v této sezoně.
Snaha týmů vydolovat z nerozhodného zápasu bod navíc se tak definitivně přesunuje do pětiminutového úseku, v němž se dějí mnohdy neuvěřitelné věci.
Skvělou reklamu formátu 3 na 3 udělal i loňský Světový pohár v Torontu, kdy tým Severní Ameriky v duelu základní skupiny ve zběsilém tempu svedl takřka rychlobruslařské závody se Švédy a gólové šance se střídaly po pár sekundách na obou stranách.
Po dvou sezonách už si ale týmy v NHL vypěstovaly své specialisty na pětiminutovou pasáž a nekonají se tak šílené dostihy jako v době, kdy nikdo moc netušil, jak ve třech proti třem hrát.
"Stalo se mi párkrát, že jsem se tam zavařil na dvě minuty, a to mě z ledu museli skoro odnášet," povídal Tomáš Hertl ze San Jose Sharks.

Generální manažeři jsou ale spokojeni, hra 3 na 3 lépe charakterizuje současnou vývojovou fázi v NHL, kdy vítězí hlavně rychlost a mládí. Že je to stále ještě občas chaotické a někdy i nechtěně vtipné, to nikomu nevadí.
Nájezdy mnohokrát rozhodovali hráči, kteří v daném zápase vůbec nezářili, naopak elitní gólmani se při rozstřelech trápili. V prodloužení se zaskví zpravidla ti nejlepší.
"Zábava je to rozhodně," říká kouč Flyers Dave Hakstol. "Rozhodně lepší způsob, jak ukončit zápas, než nájezdy. Hokej je hra chyb a jakmile v prodloužení nějakou uděláte, tak je mnohem víc vidět."
Občas se na jednu chybu nabalí další, a to pak dění na ledě připomíná divoký rej, kdy všichni prchají za pukem a brankáři čelí jedné stoprocentní šanci za druhou. Občas si také musejí připadat jako při exhibičních zápasech bez obran.
Na souboje tří proti třem si ale postupně zvykli i rýpalové typu Erika Karlssona z Ottawa Senators, který novou formu nastavení nepovažoval za hokej. Dustin Byfuglien z Winnipeg Jets ji dokonce označil za 'blbost', ale při jeho ne úplně dynamickém stylu vlastně ani není divu.
"Člověk se musel přizpůsobit. Ale kdo chce, najde si způsob, jak i takové prodloužení odehrát konzervativním způsobem bez gólů a soustředit se na nájezdy," mínil Brayden Schenn ze St. Louis Blues.
Ti, kteří chtějí rozhodnout v nastavení, naopak vymýšlejí stále sofistikovanější finty a způsoby, jak využít většího místa mezi mantinely. Cifry pak dokládají, že takových hráčů se najde stále víc a víc.
Prodloužení 3 na 3 sice nájezdy nezničilo, ale rozhodně jim ublížilo. Diváci ovšem zkrátka nepřicházejí. Někdy dostanou po šedesáti minutách utkání ještě další dvě porce zábavy za jedny peníze.