Skip to main content

Dynastie: Montreal drtil soupeře pět let v řadě

Plante, Harvey, Beliveau, bratři Richardové. Canadiens neměli v letech 1956-60 v lize konkurenci

Napsal Marek Burkert (Právo) / NHL.com

Úvodním buly novoročního zápasu Centennial Classic odstartovaly oslavy 100. výročí založení NHL. V roce 1917 vznikla nejvýznamnější hokejová liga světa, jejíž historie je bohatá jak na události, tak na velké osobnosti.

Každou sobotu až do konce roku 2017 vám NHL.com/cs přinese ty nejpoutavější příběhy ze stoletých hokejových dějin.

V našem seriálu se zaměříme na jednotlivá desetiletí, připomeneme si jejich významné postavy a důležité momenty. Vyzdvihneme zakladatele, průkopníky i slavné dynastie. Tentokrát to budou Montreal Canadiens z let 1956-60.

V Hockey Hall of Fame v Torontu mají návštěvníci možnost nahlédnout do kabiny Canadiens, kteří ve druhé polovině padesátých let vládli NHL. Jakoby sem každou chvíli měli přijít Jean Beliveau, Bernie Geoffrion, Doug Harvey nebo Maurice Richard. Brankář Jacques Plante má na polici otřískanou masku a kousek vedle je ramínko s oblekem kouče Toe Blakea. Nechybí ani jeho proslulý klobouček.

Když v diskusi na téma, který tým NHL je nejlepší v jeho stoleté historii, selžou argumenty, musí nastoupit strohá řeč čísel. Pět Stanley Cupů po sobě vyhrál jen a pouze Montreal v letech 1956-60. Tak silný důkaz dominance už nikdo jiný poskytnout nemůže.

Během pěti let ztratili Canadiens v play off dohromady jen devět zápasů. Čtyřikrát za pět sezon vyhráli základní část. Pouze v ročníku 1956-57 je předstihli Detroit Red Wings. Jinak trůnil na čele Montreal s náskokem, který se pohyboval mezi 13 až 24 body.

Procházet si tehdejší sestavu Habs je jako putovat Síní slávy. Kromě pětice jmenované v úvodu se o tituly starali i Henri Richard, Dickie Moore, Ralph Backstrom, či Bert Olmstead. Nad všemi pak bděl manažer Frank Selke.

"Byli jsme jako rodina, každý se staral o toho druhého," vzpomínal Moore. "Nikdy jsme neměli problém vyrazit si společně po zápase," dodal Henri Richard.

Slavná éra nastala bezprostředně po nepokojích, které dostaly jméno po jeho bratrovi. V březnu 1955 frustrovaní montrealští fanoušci demolovali centrum města, když jejich halu navštívil prezident ligy Clarence Campbell, jenž předtím suspendoval Maurice Richarda do konce sezony za napadení rozhodčího.

Bez největší hvězdy následně Canadiens prohráli ve finále Stanley Cupu s Detroit Red Wings v sedmi zápasech. Stejně jako v roce 1954. Ale to byla jen předehra, budoucnost patřila Montrealu.

"Dokázali jsme vytvořit rekord, který patrně přetrvá," uvědomoval si Beliveau. Všechno se sešlo naprosto dokonale a zbytek ligy jen závistivě přihlížel.

V roce 1956 neuspěli ve finále Red Wings, pak dvakrát Boston Bruins a následně ve dvou případech po sobě nestačili na Montreal ani Toronto Maple Leafs. V těchto pěti finálových sériích ztratili Canadiens celkem jen pět zápasů! Ve 49 zápasech play off v tomto období přestříleli soupeře v poměru 182:95.

"Neměli jsme nikdy dost. Když nastupujete v takovém týmu, tak nejste nikdy spokojení. Chcete vyhrávat dál a dál," prohlásil obránce Tom Johnson. "Mysleli jsme si, že vyhrajeme všechny zápasy, k nimž nastoupíme," poznamenal i útočník Don Marshall. Ze šedesáti jmen zařazených v oněch pěti ročnících do All-Star týmů NHL patřilo 25 hráčům Montrealu.  

V sezoně 1955-56 kraloval jako nejužitečnější i nejproduktivnější hráč Beliveau, kvůli němuž se dokonce měnila pravidla. Když montrealský švihák v jedné přesilové hře zaznamenal hattrick, liga rozhodla, že napříště se vyloučený hráč vrátí hned po první inkasované brance svého týmu.  

V roce 1956 získal Plante první ze sedmi svých sedmi Vezina Trophy, zatímco Harvey dostal druhou ze sedmi Norris Trophy.

"Harvey je pro mě nejlepším obráncem všech dob. Bobby Orr byl také vynikající a dokázal změnit poměr hry, ale Douga řadím nad něj. Když se Montreal dostal do vedení a Harvey se rozhodl, že to tak už zůstane, mohl jít druhý tým rovnou pod sprchy. To byl konec zápasu," řekl webu Hockey Hall of Fame bývalý sudí Red Storey.

Plante zase výrazně přispěl k evoluci hokejové výstroje. 1. listopadu 1959 proti New York Rangers se totiž objevil na ledě v masce.

Věc v zámoří dříve nemyslitelná, kterou všichni opovrhovali. Detroitský Terry Sawchuk si raději nechal neustále dokola sešívat obličej, než by si na něj nasadil kryt. Ale Plante už toho měl plné zuby. Toho večera inkasoval ránu pukem od největší hvězdy Rangers Andyho Bathgatea. Vlastně to byla odveta. Pár týdnů předtím totiž montrealský brankář bodyčekoval držitele Hart Trophy, který si při pádu roztrhl ucho a tvář.

"Neměl jsem rád Canadiens, ale Plantovi jsem určitě nehodlal zlomit čelist," popisoval Bathgate v TSN. "Viděl jsem, jak sedí v brance, obličej přímo proti mně. A já střílel. Nebyla to žádná velká rána, ale krvácel slušně."

V NHL tehdy na zápasy venku necestovali náhradní gólmani, zápas se přerušil a brankáře Habs sešívali doktoři. Za 21 minut se Plante vrátil na led Madison Square Garden jako maskovaný muž a publikum se leklo. "Ohavnost," zhodnotily zámořské deníky kryt obličeje, který jakoby vypadl z arzenálu Hannibala Lectera z filmu Mlčení jehňátek.

Kouč Blake nadával, vysmíval se, hrozil. "Nic neuvidíš a všichni z tebe budou mít srandu." Ovšem Planta nezlomil. "Buď v masce, nebo nic," dupnul si brankář a teprve poté, co vychytal pro Montreal další Stanley Cup, Blake definitivně změknul.

Současní gólmani nejspíš ani netuší, že za svůj hladký obličej a všechny zuby vděčí chlapíkovi, jenž kvůli masce sklízel posměch a opovržení.

Z výkonů Canadiens si ale v plodné pětiletce nikdo nestřílel. V sedmdesátizápasové základní části měli tehdy průměr přes 40 výher. A v play off dominovali ještě víc.  

Pět Stanley Cupů v řadě... Může to ještě někdo dokázat? "Se třiceti týmy v lize je to nemožné," domníval se Henri Richard. "Stvořili jsme věčný rekord."

Ctete více