Skip to main content

Obrovská pocta, říká Lindros o členství mezi elitou

Napsal Tom Gulitti / NHL.com

Eric Lindros přiznal, že moc dobře věděl, kdy se každý rok schází komise určující nové členy Hockey Hall of Fame. Letos mu v pondělí zavolal její šéf Lanny McDonald s jasným vzkazem – že se v roce 2016 dočkal. Lindros zrovna byl v autě a s manželkou mířili domů.

Lindros byl sice ohromně nadšený, ale zastavovat nemusel.

"Ještě nám zbýval kus cesty, a tak jsme si povídali," líčil Lindros. "Příjemný rozhovor. Lanny mě prosil, abych to ještě nezveřejňoval."

Lindros, který v NHL odehrál za Philadelphia Flyers, New York Rangers, Toronto Maple Leafs a Dallas Stars celkem 14 sezon, se v pondělí po verdiktu osmnáctičlenné komise ocitl mezi čtyřmi novými členy; slavnostní ceremoniál proběhne 14. listopadu v Torontu.

Dalšími vyznamenanými jsou bývalý útočník Sovětského svazu Sergei Makarov, který po příchodu do NHL hrál za Calgary Flames, a brankář Rogie Vachon, trojnásobný vítěz Stanley Cupu, jenž nastupoval za Montreal Canadiens, Los Angeles Kings, Detroit Red Wings a Boston Bruins. Kvarteto doplňuje bývalý obránce Pat Quinn, jenž se prosadil hlavně jako trenér a dvakrát získal Jack Adams Award pro nejlepšího kouče NHL.

Třiačtyřicetiletý Lindros mohl být do Síně slávy poprvé uveden již v roce 2010, přesto se na něj šestkrát nedostalo – až v pondělí se dočkal.

"Nějaký čas uběhl, ale řekl bych, že teď můžu v klidu zapomenout na minulost a těšit se z toho, že patřím mezi členy Síně slávy," uvedl Lindros. "Je to ohromná pocta a nemůžu se dočkat listopadového ceremoniálu. Nic moc dalšího se ani povědět nedá."

Pokud byl Lindros, jednička draftu z roku 1991, zdravý, ve svých osmi sezonách za Flyers dominoval, za 486 duelů základní části v ročnících 1992-93 až 1999-2000 získal celkem 659 bodů (290+369). Za 50 utkání play off stihl 56 bodů a v roce 1997 pomohl Flyers až do finále.

Lindros se v roce 1993 hned dostal do All-Rookie team a o dva roky později získal při výlukou zkrácené sezoně 1994-95 Hart Trophy, tehdy za 46 duelů zaznamenal 70 bodů. Navázal na to v ročníku 1995-96 svým nejlepším výsledkem – 115 body v 73 utkáních.

Jenže neustálá zranění – především série otřesů mozku – mu zabránila v tom, aby byl ještě lepší. Jeho kariéra se kvůli tomu výrazně zkrátila; po hitu beka New Jersey Devils Scotta Stevense v 7. finále Východní konference v roce 2000 musel Lindros vynechat celou následující sezonu.

Poté pokračoval v barvách Rangers v ročníku 2001-02 a Kanadě na olympiádě v Salt Lake City pomohl ukončit 50 let trvající čekání na zlato. Sezonu 2006-07 ještě odehrál za Dallas a poté definitivně zamířil do sportovní penze. Po 760 duelech základní části se s NHL loučil s 372 góly, 493 asistencemi a 865 body.

To značí průměr 1,14 bodu na zápas, přesto jej Síň slávy míjela dlouhých šest let.

"Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem nevěděl, kdy se vyhlašování koná," přiznal. "Pár známých mi říkalo, že letos by to konečně mohlo vyjít, tak jsem se těšil."

Lindrosovo čekání je ovšem nicotné ve srovnání s Vachonem. Slavný brankář, jemuž je nyní 70 let, mohl být do Hockey Hall of Fame uveden v 31 případech.

"Už jsem v tomto směru částečně rezignoval. Nenapadlo by mě, že se to po tolika letech skutečně stane," uvedl Vachon. "Když mi Lanny volal, byl jsem doma se svým synem Nicholasem a byl jsem z toho totálně překvapený. Ani jsem netušil, že jsem mezi kandidáty. Čekání se nakonec vyplatilo."

Vachon do NHL vstoupil v dresu Canadiens v sezoně 1966-67 a vybavuje si svůj debut, v němž proti němu za Red Wings nastoupil i Gordie Howe.

"První střelou, které jsem v NHL čelil, byl brejk Gordieho Howea a jeho rána od modré čáry," líčí Vachon. "Ani nevím, jestli jsem tehdy nezavřel oči, ale tu střelu jsem chytil. A to mě nejspíš v lize udrželo na dalších 16 let."

Poté se s týmovým kolegou Gumpem Worsleym v sezoně 1967-68 podělil o Vezina Trophy a následovaly hned tři triumfy ve Stanley Cupu, s Canadiens slavil v letech 1968, 1969 a 1971. Poté si o roli jedničky Montrealu řekl Ken Dryden, a tak Vachon požádal o trejd, který jej poslal do Los Angeles; v Kalifornii strávil sedm sezon.

Vachon před koncem kariéry odehrál ještě po dvou ročnících za Detroit a Boston a v roce 1982 se loučil s bilancí 355-291-127, průměrem 2,99 branky na zápas a celkem 51 čistými konty.

Makarov, jemuž je nyní 58 let, odehrál v Sovětském svazu dohromady 13 sezon – v dresu "sborné" získal osm titulů mistra světa, dvě olympijská zlata a dvakrát vyhrál juniorský světový šampionát. Calgary si jej na draftu v roce 1983 vybralo ve 12. kole jako číslo 231 a Makarov ve své první sezoně 1989-90 hned získal Calder Trophy pro nejlepšího nováčka NHL; za 80 duelů stihl v barvách Flames 24 gólů a 62 asistencí.

V NHL v základní části odehrál celkem 424 utkání postupně za Flames, San Jose Sharks a Stars (čtyři duely) a končil s bilancí 134 tref, 250 asistencí a 384 bodů. Do Síně slávy mohl být poprvé uveden již v roce 2000, ale tak jako Lindros a Vachon si musel počkat až do letoška.

Makarov se sice tiskové konference nezúčastnil, ale McDonald popsal, jak nadšený byl; když mu volal s příznivou zprávou, Makarov jen odvětil: "Díkybohu, moje čekání skončilo."

Quinn, jenž zemřel 23. listopadu 2014 po dlouhém boji s těžkou nemocí, postupně trénoval Flyers, Kings, Vancouver Canucks, Maple Leafs a Edmonton Oilers; do finále bojů o Stanley Cup se dostal s Philadelphií v roce 1980 a s Vancouverem v roce 1994. Vedl také Kanadu na olympiádě v Salt Lake City, kde po rovném půlstoletí ukončila čekání na zlato trvající od roku 1952 – a později přidal ještě titul z IIHF World Junior Championship v roce 2009.

Ctete více