Skip to main content

Nesmírná pocta, píše Hejduk o vyvěšení dresu

Milan Hejduk exkluzivně pro NHL.com/cs: Za kariéru vděčím tátovi, rodině i legendám

Napsal Milan Hejduk / exkluzivně pro NHL.com/cs

Patří k nejlepším českým hokejistům historie. S reprezentací vyhrál olympiádu v Naganu, s klubem Colorado Avalanche Stanley Cup i korunu pro krále kanonýrů NHL, v níž odehrál 1020 zápasů, nastřílel 375 gólů a nasbíral 805 bodů. Jeden z nejslavnějších představitelů zlaté generace přelomu století Milan Hejduk píše v novém roce blog pro NHL.com/cs.

Ve svém prvním článku vzpomíná na svou bohatou hráčskou kariéru, díky níž se mu v sobotu dostane výrazného uznání: Avalanche navždy vyřadí jeho číslo 23 a vyvěsí ho pod stropem haly Pepsi Center.

Tuhle sobotu mě čeká slavnostní ceremoniál s vyvěšováním dresu ke stropu arény v Denveru. Je tady kolem té události velké haló: předtáčeli jsme televizní medailonky, chystám si děkovnou řeč, do Colorada přiletěli rodiče a moc se na tu událost všichni těšíme.

Pro mě je to samozřejmě obrovská pocta. Budu teprve šestý v pořadí, kterému se něco takového u Avalanche poštěstilo. Přede mnou měli tu čest jen Joe Sakic s jeho slavným číslem 19, Peter Forsberg (21), Patrick Roy (33), Adam Foote (52) a Ray Bourque (77).

Beru to jako takové zaokrouhlení své kariéry, i když jsem už čtyři pět let nehrál. Ale lepší teď, než nikdy a určitě je to nesmírná pocta, které si moc vážím.

Kdybych měl vybrat, komu za svou kariéru poděkovat, samozřejmě musím začít rodiči a potom svou rodinou, protože manželka a děti pro mě byly vždycky inspirací a podporou. Dík patří samozřejmě taky všem spoluhráčům, jelikož bez výborných kluků v týmu se nedá hrát tak dlouho na dobré úrovni. Tohle všechno si chystám v té děkovné řeči na sobotu. Lidí, kteří mi pomohli, je skutečně velká spousta a já jsem jim všem vděčný.

Když se zamyslím nad tím, kdo mě hokejově nejvíc ovlivnil, na začátku kariéry to byl určitě táta, protože ten sám hrál a trénoval, takže mě k hokeji přivedl a sledoval všechny moje kroky od prvních až do dospělých. A potom během kariéry mě ovlivnila spousta spoluhráčů, protože trénovat a hrát s těmi hvězdami, které jsme měli tady v Avalanche, to byla obrovská škola. V Coloradu působila spousta legend, které skončily v Síni slávy. A já jsem se od všech snažil něco okoukat, něco si od nich vzít.

U stropu bude viset moje 'třiadvacítka', číslo, které jsem nosil celou kariéru v NHL. Přitom jsem si ho vlastně sám nevybral, bylo mi přidělené na mém prvním tréninkovém kempu. Ale dostal jsem se s ním hned do prvního mužstva, hned v prvním zápase jsem dal gól a přidal asistenci, tak jsem si ho nechal. A fungovalo to parádně.

Když se zamyslím nad vrcholem své kariéry, určitě musím vyzdvihnout Stanley Cup v roce 2001. To je jednoznačně největší věc. Samozřejmě zlatá olympiáda v Naganu 1998 byl taky obrovský triumf, skvělý zážitek pro nás a pro všechny české fanoušky. A mně samotnému to hodně pomohlo k tomu, abych se vůbec dostal do NHL.

Byl jsem draftovaný Quebec Nordiques v roce 1994, ti se přestěhovali do Colorada a já jsem hrál pořád v Evropě. Až Nagano mi pomohlo k tomu, abych se vůbec dostal sem do kempu a dostal šanci tady hrát. Na olympiádě 1998 jsem ale byl ještě v začátcích kariéry, kdežto v Coloradu už jsem v play off 2001 patřil do jakéhosi jádra mužstva.

Poté, co jsem skončil s hokejem, jsem se tady s rodinou usadil a zůstali jsme v Americe. Lidi jsou tady fajn, je tu skvělé počasí a v Coloradu jsou hory. My hrozně rádi lyžujeme, takže to je pro nás důležité. Hrál jsem za Avalanche 14 let, člověk žil na jednom místě dlouhou dobu, takže jsme si tady zvykli a už jsme se tady usadili. Je to tady parádní.

V Čechách trávíme celé léto, dva a půl měsíce. Tam se nám samozřejmě taky líbí, pořád je to naše vlast. Ale už jsme se usadili v Coloradu, většinu roku žijeme tady. Děti tu chodí do školy, pro ně by ten návrat byl komplikovanější. Česky samozřejmě mluví taky, ale líp už ovládají angličtinu než češtinu. A myslím si, že do budoucna z hlediska vzdělání mají tady v Americe větší možnosti.

Kluci jsou dvojčata, teď zrovna oba slaví 14. narozeniny. Oba hrají hokej a já jsem rád, že je můžu trénovat. Jestli z toho něco bude, to je otázka, ale baví je to a to je hlavní.

Jeden je útočník, jeden obránce. Každý má něco jiného. David, obránce, je trošku větší a silnější, Marek hraje v útoku a je takový svěžejší a má možná o trošku lepší ruce. Každý je to jiný typ hráče.

Říká se, že synové bývalých hokejistů to mají těžké, protože je všichni srovnávají s tátou, ale já dosud ještě nic takového nepozoroval. Zatím jsem nikde nic neslyšel a ani kluci nic neříkali, že by jim to nějak vadilo.

A jestli půjdou v mých stopách a stanou se taky profíky? To by byl samozřejmě úplný vrchol. Ale my se spíš koukáme na to, kdyby si zahráli třeba za univerzitu a přitom by získali vzdělání, to by bylo úplně super.

Cokoliv navíc, to by byla taková třešnička na dortu. Když vidím, jaká je procentuální úspěšnost, kolik lidí se třeba dostane do NHL - ta šance je strašně malá. Takže spíš kdyby se podařilo skloubit hokej a vzdělání, byli bychom určitě spokojení.

Ctete více

NHL používá cookies, web beacons, a další podobné technologie. Užíváním webových stránek a dalších on-line služeb NHL dáváte souhlas s naší Ochranou osobních údajů a s Podmínkami služby, včetně naší Cookie Policy.