Frolík: S Jágrem jsem se srovnávat nechtěl

Každou středu během sezony 2017-18 vám NHL.com/cs přináší rozhovory s hokejisty v rubrice Prolomený led. Týkat se mohou aktuálních i nadčasových témat, zážitků hráčů na ledě i mimo něj.
Tentokrát jsme vyzpovídali útočníka Calgary Flames Michaela Frolíka.

Když se před dvěma lety objevil v kabině kanadského týmu, přišel s vizitkou vítěze Stanley Cupu 2013 s Chicago Blackhawks. Od té doby je jeho snem zažít podobnou jízdu také v Calgary. Letos sice Flames v play off pohořeli s Anaheim Ducks, v této sezoně by jim měl ale pomoct k lepšímu výsledku i jeden Frolíkův dobrý známý. Jaromír Jágr stál ve finále před čtyřmi lety na straně poražených Boston Bruins.
Vybavíte si, kdy jste poprvé Jágra viděl?
Když jsem byl malý, tak tolik zpráv o NHL nebylo, ale u nás ho znal každý. Pamatuju si, jak jednou přišel na náš trénink na Kladně, to mi muselo být tak šest sedm let. Bruslil s námi v dresu Pittsburghu. Někde bych asi ještě našel fotky. Tenkrát to bylo, jako by mezi nás sestoupil bůh. Skvělá chvilka.
Vám se jednu dobu říkalo Baby Jágr, to muselo být docela zavazující. Ale asi i svazující, ne?
Jágr je jen jeden a já ani nějak neměl v plánu se k němu přiblížit. Samozřejmě v mládí jsem ten potenciál měl asi větší, když jsem odehrál čtyřikrát mistrovství světa dvacítek a třikrát osmnáctky, ale v dnešní době je hokej strašně vyrovnaný. Dominovat tak, jako před lety dominovali Lemieux, Jágr, Gretzky, to je strašně složité. U nás je ale takový zvyk porovnávat všechny s Jágrem. Tomáši Hertlovi se to stalo také.
Kdy vás Jágr začal brát jako rovnocenného hráče?
To přišlo s věkem, párkrát jsme se potkali v národním týmu, třeba na mistrovství světa v Bratislavě 2011, kde jsme měli jeden z nejlepších mančaftů a byla tam skvělá atmosféra. Bohužel jsme ale v semifinále prohráli se Švédskem. Pak jsme se potkali i na olympiádě v Soči. Najednou člověk viděl, že je Jarda trochu jiný, ale v dobrém slova smyslu. Pozorovat, jak se připravuje mimo led, bylo docela fascinující. Člověk viděl, co ho dál pohání k tomu, aby hrál. A hrál dobře.
Může hráč ve 45 letech podle vás Flames pomoct, když současný trend NHL je zcela odlišný a preferuje mladší hráče?
Bude chvilku trvat, než se do toho dostane. Ale to se každým dnem bude zlepšovat. Určitě nám může pomoct, má neskutečné zkušenosti a na přesilovce může být velice platný. Dokáže si podržet a pokrýt puk, což je tady hodně důležité. Všichni se těší, až naskočí do zápasu. A pro mě je taky příjemné si pokecat zase trochu česky. A ještě s takovou legendou.

Těšil jste se přes léto, jak zase oživíte fungující spolupráci se Švédem Backlundem a Američanem Tkachukem?
Minulý rok nám to klapalo, ale každá sezona je trochu jiná. Chucky byl zraněný v kempu, takže jsme v přípravě stačili společně odehrát jen dva zápasy. Snad se to bude zlepšovat a navážeme na výkony, které jsme předváděli minulý rok.
Jak rychle hráč pozná, že to v útoku bude fungovat?
V NHL si nemůžete být jistí ničím. Tady jsem ale cítil, že to do sebe pěkně zapadlo. Okamžitě. Hned po prvním společném zápase jsem si říkal: Tohle bude fungovat. Teď je na nás, abychom naše výkony ještě vylepšily.
Váš tým vypadá na papíře jako velmi dobře sestavený a vyvážený. Skvělý gólman, mladé talenty, šikovní beci.
Teď uvidíme, jak to půjde... Máme začátek sezony a starty nám v minulých dvou letech teda moc nevycházely. To jsme měli snad jednu výhru z deseti zápasů; věřím, že to nějak otočíme. Tým vypadá vyvážený, ovšem záleží, jak budeme hrát. S brankářem Mikem Smithem jsme si ale pomohli, to je jasné. On taky hraje výborně s hokejkou, což je výhoda pro naše obránce.
Skoro čtvrtstoletí už žádný kanadský tým nevyhrál Stanley Cup, je to motivační faktor i pro vás v Calgary?
Jak jste říkal, máme v týmu taky mladé šikovné kluky, tak věřím, že o ty přední příčky zabojujeme. Ale kanadské týmy s mladými hráči, které draftovaly vysoko, jako je v Torontu Auston Matthews a hlavně Connor McDavid v Edmontonu, ty mají ambice daleko vyšší. Několik let teď budou hodně silné.

Proč je podle vás McDavid takový fenomén?
To asi všichni viděli hned při naší sezonní premiéře... Říkali jsme si, že na něj budeme hrát osobku, ale on pak jel asi čtyřikrát sám na branku. Když nabere rychlost ve středním pásmu, je jako z jiné planety. Pak už ho nikdy nedoženete.
Jde porovnat zájem o hokej v Chicagu a v Calgary?
Jak se v Chicagu vyhrály Stanley Cupy, tak se tam hokej strašně zvednul. A atmosféra na zimáku byla neuvěřitelná. Když lidi křičeli, tak to byl docela dobrý zážitek. To spíš na Floridě to bylo takové tiché, lidi nechodili, hala poloprázdná. Pak následoval přechod do Chicaga a pro mě to byl trochu šok. Lidi hokej začali milovat, to bylo super.
Ve vašem aktuálním působišti si na nedostatek zájmu nejde stěžovat, že?
V Kanadě je to ještě o stupeň výš. Ten hlavní rozdíl je v play off. Ať ve Winnipegu, nebo tady v Calgary tím všichni žijí, to by člověk chtěl zažívat častěji. Teď se tu taky řeší nová aréna. Saddledome je sice originální hala, ale taky už docela stará. Není to samozřejmě nějak hrozné, jenže když vidíte Edmonton, kde mají super novou arénu, tak by se na tom mělo taky zapracovat. Snad to dopadne, i když já už v Calgary v tu dobu asi nebudu.
Vyhrát Stanley Cup s Flames, to by byl pro vás bonbónek.
Když se to povede, je to pocit, jaký se nedá s ničím srovnat. Pamatuju, jak jsem při play off 2013 mluvil s Duncanem Keithem a ten mi říkal: Není žádný lepší pocit na světě než vyhrát Stanley Cup. A měl pravdu. Je to jedna z nejobtížněji získatelných trofejí ve sportu. Vyhrajete jedno kolo a čeká vás mnohem těžší soupeř. A tak se to opakuje třikrát. Je to dlouhá a náročná cesta, ale na jejím konci přichází skutečně ten nejlepší pocit na světě.