Luongo sbírá výhry a šplhá mezi hvězdami
Gólman Floridy přeskočil v počtu vítězství Terryho Sawchuka a blíží se k dalšímu slavnému brankáři: Curtisi Josephovi
Napsal Michael Langr / NHL.com
Pokud o tom někdo pochyboval, přinesl mu Roberto Luongo v pondělí v Newarku další zásadní argument. Sedmatřicetiletý brankář Florida Panthers odsunul v celkovém pořadí vychytaných výher Terryho Sawchuka z páté pozice. Vedle jména montrealského rodáka se nyní vyjímá číslice 448. Luongo je mezi legendami.
Byla to v Prudential Center stylová oslava historického milníku. Luongo pochytal všech 28 střel New Jersey Devils a připsal si 73. nulu kariéry. V této kategorii mu ovšem ještě do top 5 něco chybí, zatím je jedenáctý.
Luongovi to s osamostatněním na pátém místě v počtu výher chvíli trvalo. Takřka tři týdny měli se Sawchukem shodně po 447 výhrách. 20. prosince přispěl Luongo k vítězství 4:3 nad Buffalo Sabres 33 zákroky, v dalších třech startech se mu ale nevedlo. K tomu se připojilo i zranění v horní části těla. V pondělí ale vypadal v souboji s Devils po všech stránkách stoprocentně.
"Víte, moc jsem se tím počtem výher nezabýval," vykládal po utkání brankář s italskými kořeny, který se ale rád nechal vyfotit s památečním pukem, na němž byla cifra 5.
"Naším cílem je postup do play off, to je jediná věc, na kterou se maximálně soustředím. Ten zbytek už se o sebe postará sám," řekl Luongo.
Před ním jsou už jen čtyři jména s větším počtem vítězství na kontě - 4. Curtis Joseph (454), 3. Ed Belfour (484), 2. Patrick Roy (551) a 1. Martin Brodeur (691).
"Náš gólman chytal fantasticky a já jsem za něj šťastný. Ukazuje, jakou má v sobě dlouhověkost. Je to opravdový profesionál, který dosáhl neuvěřitelného milníku," chválil gólmana kouč a generální manažer klubu Tom Rowe.
Luongova kariéra je v NHL spojena pouze s dvěma kluby: Floridou a Vancouver Canucks, kam byl vytrejdován v roce 2006 tehdejším generálním manažerem Panthers Mikem Keenanem společně s českým obráncem Lukášem Krajíčkem. Opačným směrem putovali Todd Bertuzzi, Bryan Allen a gólman Alex Auld.
Na post floridské jedničky ale přišel právě Belfour, aby tu vychytal svých posledních 27 výher kariéry. Luongo mezitím ve svém prvním roce v Canucks nastoupil v neuvěřitelných 76 utkáních a zapsal si 47 výher.
Už dávno předtím byl však považován za hvězdu. Zachytal si za Kanadu na mistrovstvích světa IIHF v letech 2001 a 2003, kde zaskakoval za zraněného Seana Burkeho a získal první zlato. O rok později už přijel na MS do Prahy jako jasná jednička.
V základní skupině sice ve strhujícím zápase inkasoval šestkrát z českých hokejek, ale zatímco hostitelé ztroskotali ve čtvrtfinále s USA, Luongo se spoluhráči slavil světový titul po finále se Švédy.
Ve stejném roce pak zastavil český výběr ve fantastickém semifinále World Cupu v Torontu, které se rozhodlo až v prodloužení.
"Jinému gólmanovi bychom asi dali víc gólů. Strašná škoda," mrzela tehdy nejen Patrika Eliáše porážka 3:4.
Absolutní vrchol reprezentační kariéry ale Luongo zažil až v roce 2010 na olympiádě ve Vancouveru, kde vystrnadil z brankoviště nepříliš jistého Brodeura.
V památném čtvrtfinále Kanada odfoukla Rusy v čele s Alexanderem Ovechkinem výsledkem 7:3, v semifinále si poradila se Slovenskem a ve finále se oklepala i z amerického vyrovnání 25 sekund před koncem základní hrací doby. Trefa Sidneyho Crosbyho z prodloužení udělala z hokejistů národní hrdiny a zlatá medaile byla potvrzením Luongova hvězdného postavení.
"Byl to největší tlak, jaký jsem v kariéře prožil. Média i fanoušci byli jak posedlí. Ale počítá se výsledek a ten byl uspokojivý," oddechl si Luongo.
V sezoně 2010-11 měl blízko také k triumfu v NHL. Společně s Cory Schneiderem si přisvojili William M. Jennings Trophy pro gólmany týmu s nejmenším počtem inkasovaných branek. Canucks vyhráli Západní konferenci a stali se dokonce vítězi Presidents' Trophy.
V play off pak Vancouver vyřadil v sedmi zápasech obhájce z Chicago Blackhawks, v šesti utkáních si poradil s Nashville Predators a v pěti se San Jose Sharks.
Celá země byla napnutá, zda kanadský tým po osmnácti letech od triumfu Montreal Canadiens opět pozvedne nad hlavu Stanley Cup.
Luongo k tomu v prvních třech domácích zápasech finále proti Boston Bruins přispěl perfektními výkony, hned dvakrát vychytal nulu. Jenže soupeři dokázali doma pokaždé pádně odpovědět. Vše se mělo rozseknout 15. června 2011 v sedmém utkání ve Vancouveru.
"Pokud Luongo vychytá výhru, měl by dostat Conn Smythe Trophy," hřímal extravagantní moderátor Don Cherry. V ten den ale Canucks nebylo přáno a frustrovaní fanoušci po porážce 0:4 začali demolovat centrum města.
Dvaatřicetiletý Luongo se v tu chvíli cítil, jakoby neexistovaly zápasy, v nichž vedl Vancouver k výhrám. "Takový pocit prázdnoty jsem ještě nezažil," říkal, zatímco ve vedlejší šatně bouchaly zátky od šampusu.
Ačkoli Canucks získali Prezidentskou trofej i v sezoně 2011-12, v play off už neměli šťávu, čehož využili hned v prvním kole našlápnutí Los Angeles Kings. O necelé dva roky později se Luongo vrátil tam, odkud přišel.
Své druhé floridské angažmá však neproměnil v gólmanský vejminek a vychovávání následovníka. V sedmatřiceti letech stále s přehledem kraluje brankovišti Panthers a věnuje se sbírání dalších výher. "Nebýt našeho gólmana, nemáme nic," je slyšet často z úst Jaromíra Jágra.
Nemělo by to trvat dlouho a po Sawchukovi přeskočí Luongo i Josepha. Mezi legendy už ale stejně patří dávno.