Skip to main content

Lindros je velmi poctěn místem v Síni slávy

Eric Lindros vypráví o tom, jaké to je být mezi vyvolenými a jak si užíval ceremoniál

Napsal Nicholas J. Cotsonika @cotsonika / redaktor NHL.com

Třásl se. Doslova.
 
Eric Lindros stál v Great Hall v Hockey Hall of Fame poté, co v pátek dostal prsten, kterým jsou obdarování čerství členové Síně slávy. Kolem něho všechna ta jména, tváře a důležitá data navždy vyrytá do skla... Podíval se směrem ke stropu a jeho mohutná ramena se opravdu zatřásla. Jako by jím projelo zemětřesení.

"Je to pocta," vyhrkl stručně a dodal: "Opravdu. Když vidíte ta jména na plaketách a už jen to, že tady jste…"
 
Odmlčel se.

"Je to taková třešnička na dortu, že?"
 
Každý rok je právě tento moment tím nejlepším z celého víkendu. Legendy jdou do místnosti, kde budou plakety s jejich jmény brzy vystaveny. A to i tvrdé chlapy pořádně zasáhne. Jsou zde navždy zvěčněni, vybaví se jim dětství, jejich hrdinové a hlavně to, jak hokej milovali.
 
Lindros byl už od mladého věku přirovnáván k těm, kterých se zmíněná třešnička na dortu také týká - Waynu Gretzkymu, Mariovi Lemieuxovi, Markovi Messierovi - a čekalo se, že půjde v jejich stopách. Takový byl jeho osud.
 
Však si také užíval, když měl jako kluk na sobě dres Toronto Maple Leafs a sledoval Borjeho Salminga nebo Darryla Sittlera během Hockey Night in Canada. Nebo když získal hokejku od Messiera či jeho plakát. Byl ohromen, když dostal lístky na to, aby viděl svůj idol hrát v Maple Leaf Gardens.
 
Teď je mu 43 let a bude mít plaketu vedle Salminga, Sittlera, Messiera a dalších. Je z něj jeden ze 271 lidí, kteří mají tu čest být v Síni slávy jako hráči.
 
Asi sami cítíte, že není nutné uvést ho do Hockey Hall of Fame, aby byla Lindrosova kariéra doceněna. I on sám moc dobře ví, jak dominantním hráčem v nejlepších letech byl. Nikdy to sám nechtěl vyřknout a oháněl se větami o tom, že se cítí dobře a je rád, jak se věci vyvinuly. A že je na to hrdý.


 
Zdvořile odpovídal i na otázky, proč nechce hrát za Quebec Nordiques, bojoval s generálním manažerem Philadelphia Flyers Bobbym Clarkem a poté i s otřesy mozku, ale vždy se snažil být pozitivní. Nerozhodilo ho ani to, že musel čekat šest let, než byl konečně pozván k přijetí do Síně slávy.
 
"Vezměte si z toho, co chcete. Důležité ale je, že jsme tu navždy. My všichni," řekl Lindros během slavnostního víkendu. A rozesmál se.
 
"Já jsem třeba nevěděl, že prostřední jméno Steva je Gregory," usmíval se při pohledu na plaketu s nápisem Stephen Gregory (Steve) Yzerman.
 
Pak už ale hovořil vážně a s typickou úctou. "Užíval jsem si to. Bavily mě stadiony, bavila mě hřiště. Rád jsem poslouchal zvuky a líbilo se mi třeba i to, jak zněla tyčka, když ji někdo trefil. A vidět červené světlo po gólu? Krásné, rychlé, intenzivní. Byly to vážně půvabné časy. Je skvělé vidět, jak jedna věc spojí lidi z různých životních cest a zajímá je společně jediné - vítězství. V naší světové hře."
 
Lindros už v Hall of Fame dříve byl: nejprve poté, co končil jeho bratr Brett, a pak při různých charitativních akcích. Objevil se pravděpodobně i v Great Hall, ale to si prý nepamatuje. Anebo nechce, aby si současnost a své přijetí do Síně slávy lépe vychutnal.


 
Když čekal na slavnostní předávání pamětních prstenů, stál klidně a četl si nápisy na plaketách. Když prsten dostal, sedl si na židli a zatímco další z oceněných Sergei Makarov hovořil, opatrně si hrál s darem, jako by šlo o to nejcennější, co kdy držel v ruce. Když pak čekal na televizní rozhovor, opět se rozhlížel. Připadal si jako v kostele.

"Docela velké místo, že?" zůstával ohromen.

Lindros s rodinou bydlí jen 10 minut odsud. A jednoho dne mu žena řekla, aby jel cestou, kde by mohl dvouletý syn Carl Pierre poznat tátu na reklamě umístěné na jednom z domů. "Hokej. Táta!" křičel chlapec. A Eric byl pyšný.

Před týdnem si na něj u příležitosti přijetí do Síně slávy vzpomněli i v týmu Oshawa Generals, kde Lindros hrával coby junior OHL. Na zápas vzal syna, ten zamával fanouškům, slavnostně vhodil puk a nadšeně zůstal na ledě i během národní hymny.

"Nemohl jsem tomu uvěřit," kroutil hlavou.
 
Jednoho dne, až budou děti starší, vezme malého Carla Pierra a roční dvojčata Ryana Paula se Sophii Rose do Síně slávy. Ukáže jim plakety Gretzkyho, Lemieuxe, Messiera… A táty. "To si buďte jisti!"

 

Ctete více