Skip to main content

Kouči Sullivanovi přinesla úspěch trpělivost

Napsal Amalie Benjamin / NHL.com

Mike Sullivan v poslední době neměl moc času na to, aby se ohlédnul zpět za všemi těmi uplynulými roky. A přece to tak tenkrát bylo: před více než desetiletím byl mladým koučem, sotva pětatřicetiletým, který jen sezonu před tím ještě sám hrál. Najednou trénoval nejen tým z Original Six, ale přímo mužstvo ze svého rodného města.

U celku Boston Bruins pobyl dvě sezony. V dalších deseti letech už šanci nedostal. Příležitost vést tým NHL jako hlavní kouč mu nikdo neposkytl.

Nakonec se ale ukázalo, že někdy se vyplatí počkat si.

"Těžko teď můžu popsat, co se ve mně děje," řekl Sullivan, když v neděli stál na ledě při oslavách zisku Stanley Cupu. "Nejsem schopný vyjádřit slovy všechny ty emoce, které mnou právě zmítají. Pro mě tahle chvíle znamená strašně moc."

Strašně moc dlouho na ni taky čekal.

Když na to přišla řeč, na všechen ten čas strávený v podřízené roli asistenta kouče, Sullivan tvrdil, že si to v hlavě ještě nestačil srovnat. Na nějaké bilancování je prý ještě příliš brzy, vždyť se dohrálo teprve před chvílí. Do teď se staral o jediné: Vyhrát.

Ale něco z jeho slov šlo i takto záhy vyčíst: Vděčnost. Za příležitost, když mu generální manažer klubu Pittsburgh Penguins Jim Rutherford projevil důvěru nabídnutím funkce hlavního kouče. Za to, jak mu hráči při téhle misi pomohli k úspěchu.

Když je viděl se Stanley Cupem nad hlavou, jako první mu proběhlo hlavou, jak je na ně hrdý.

"Za všechno, co museli tomuto úspěchu obětovat. Pak mě samozřejmě napadlo i to o tom vděku. Jak je skvělé, že jsem tenhle tým mohl vést."

Přitom než byl jmenován k prvnímu mužstvu Penguins, načínal uplynulou sezonu jako šéf nad střídačkou ve farmářském celku AHL Wilkes-Barre/Scranton. 12. prosince to přišlo: Rutherford dal vyhazov tehdejšímu kouči Mikeu Johnstonovi a oslovil Sullivana.

Šance konečně přišla.

Od chvíle, kdy se někdejší generální manažer Bostonu Peter Chiarelli rozhodl v sezoně 2006-07 vyměnit Sullivana jiným koučem Davem Lewisem, uplynula spousta času. Dnešní hrdina se proměnil v hokejového tuláka, postupně vystřídal štace asistenta kouče v klubech Tampa Bay Lightning, New York Rangers, Vancouver Canucks. Než odešel do Wilkes-Barre/Scranton, pomáhal v Chicago Blackhawks s vývojem hráčů.

Svou příležitost využil bezezbytku, když Penguins vytáhnul z mizérie až k triumfu ve Stanley Cupu, který zaručilo vítězství 3:1 nad San Jose Sharks v šestém finálovém utkání.

"Jakmile k nám Mike přišel, hned všem naprosto jasně vysvětlil, jak chce hrát. Co od každého z nás očekává," vzpomíná Sidney Crosby. "Myslím, že kluci to jen uvítali. Vzali to jako výzvu. Přestože ta přeměna nepřišla ze dne na den, chvíli to trvalo."

Díky Sullivanově pomoci to tým zvládnul. Hráči si pod jeho vedením uvědomili, na čem musí zapracovat, do své hry zapojili více rychlosti a náročnosti, zabralo i posílení kádru. Najednou našli svou tvář.

A výsledky se začaly dostavovat.

Něco takového bylo v Sullivanových plánech. Přerod v přístupu ke hře viděl jako naprosto stěžejní bod. Moc dobře tušil, co v týmu dříme za potenciál, jen ho potřeboval probudit.

Právě ta rychlost, kterou jim vtloukal do hlavy, pak smetla jednoho soupeře za druhým. I San Jose, které tak jako další před ním nenašlo protizbraň.

"Podle mého jsme právě s příchodem Sullyho objevili, jak můžeme hrát," potvrdil třetí gólman Jeff Zatkoff. "V kabině se jeho přístup jasně ukázal. Opřeli jsme se do toho, jak po nás chtěl. Cítil jsem, že jakmile jsme pak hráli svou hru, moc týmů nám nemohlo stačit."

Něco na té změně asi vážně bude, alespoň podle dalších Zatkoffových slov, popisující éru před Sullivanem.

"Tehdy jsme neměli herní tvář," řekl. "Nebyli jsme si jistí, co se v nás skrývá. Hlavami se nám honilo: Co jsme za tým? Máme to mydlit? Nebo něco jiného? Jak máme hrát, jakmile se dostaneme ze své třetiny? Ještě když Sully přišel, chvíli nám zabralo, než jsme si všechno srovnali."

Snad byl nějaký čas potřeba, ale pořád nebylo pozdě. Tým se odrazil ze dna, prosadil svůj talent a načal vítěznou jízdu, která se nezastavila až do posledního utkání sezony.

"Pokud nehrajete, jak se od vás čeká, nejde to, dokonce se kvůli výsledkové bídě mění kouč, vždycky je to pro každého obtížná situace," tvrdí Sullivan. "Ono není jednoduché v takovém stavu chodit den co den na led. Tihle chlapi jsou hrdí. Snaží se, co je v jejich silách. Chtějí vyhrávat. Pro sebe, pro fanoušky."

Podle něj bylo potřeba každého z nich přesvědčit, aby nevěnovali tolik pozornosti okolí a všem těm vysokým očekáváním.

"Opakovali jsme jim, aby se soustředili jen a jen na hokej," popisuje. "To byl náš cíl. Najednou se to začalo vyplácet, den ode dne jsme se začali jako tým zlepšovat. Až jsem jim jednoho dne řekl: Vidíte, kam nás ten odlišný přístup posunul?"

Odpověď na tuhle otázku dnes už známe. Posunul je - a jeho samotného též - až ke Stanley Cupu.

Ctete více