Skip to main content

Havlát mohl dokázat víc, zdraví bylo proti

Rameno, pánev, třísla... Kariéru velmi talentovaného českého útočníka rozdrolila častá zranění

Napsal Michael Langr a Marek Burkert (Právo) / NHL.com

Zkoušel to do poslední chvíle, jenže konec byl nevyhnutelný. Martin Havlát se definitivně rozloučil s kariérou, která sice s přehledem patřila k těm nadprůměrným, ale kvůli zraněním zdaleka nenaplnila všechny naděje, jež byly do extrémně talentovaného hokejisty vkládány.

Když spolu nastoupili v roce 2002 na olympiádě v Salt Lake City, označil Jaromír Jágr Havláta za budoucnost českého hokeje. V parádním utkání proti Kanadě, které v základní skupině skončilo remízou 3:3, byl mladý forvard se dvěma trefami hlavní hvězdou reprezentace.

V tu dobu hrál Havlát už svou druhou sezonu v NHL. Na konci první byl nominován na Calder Trophy pro nejlepšího nováčka a byť trofej nakonec bral ruský brankář Evgeny Nabokov, byla českému zázraku prorokována skvělá budoucnost.

"Čtvrtý zápas sezony proti Torontu. Jel jsem sám a Curtisi Josephovi jsem to dával pod lapačku," popisoval Havlát svůj premiérový gól v NHL. A rychle přibývaly další.

V roce 2003 mu jen těsně unikl postup do finále Stanley Cupu. Ottawa v souboji o krále Východní konference podlehla pozdějším šampionům z New Jersey 3:4 na zápasy. A zatímco Havlát litoval neproměněných šancí, v týmu Devils se už podruhé z trofeje těšil jeho kamarád Patrik Eliáš.

"Seznámili jsme se v roce 2000 na vyhlášení cen NHL. Martina nominovali na nejlepšího nováčka a já byl v All Star Teamu. Od prvního setkání jsme byli v kontaktu a trávili jsme spolu dost času přes léto. Oba jsme z Moravy, což nás taky spojuje," vykládal o pět let starší Eliáš. "Hokejové ode mě Martin žádné rady nepotřeboval, protože moc dobře ví, co má na ledě dělat. Ale tím, že jsem starší, mu občas musím dát nějakou tu radu životní. Třeba mu připomenu, že bych si nějaký ten respekt taky zasloužil..."

Že se tlačí mezi elitu NHL, dokázal Havlát i na Světovém poháru v roce 2004, kde v semifinále Češi podlehli Kanadě 3:4 v prodloužení. "To byl jednoznačně náš nejlepší společný zápas. V Torontu byla skvělá atmosféra! Šlo nám to výborně, i na střídačce jsme si s Marťasem říkali, jaký to je fantastický zápas a jak nádherný hokej se hraje. To se během mé kariéry stalo jen párkrát," řekl Eliáš.

Ve své čtvrté ottawské sezoně sice Havlát odehrál jen 68 zápasů, ale nastřílel v nich 31 gólů. Nikdo tehdy netušil, že přes třicet branek se dostal naposledy.

Výluka v sezoně 2004-05 jeho rozletu uškodila. V extraligovém Znojmě dal sice za dvanáct zápasů deset gólů, přesto na něj pískali vlastní fanoušci. Nevyšel mu ani přesun do Dynama Moskva, ani návrat do Sparty Praha. Ke všemu se neprobojoval do nominace na mistrovství světa do Vídně, které skončilo českým triumfem.

Mnohem horší chvíle však Havláta čekaly na konci listopadu 2005, kdy si poranil rameno a musel na operaci, která ho připravila o 59 zápasů. V létě byl pak vytrejdován do Chicago Blackhawks, s nimiž podepsal tříletou smlouvu na 18 milionů dolarů.

Jenže ani v Illinois se nevyhnul zdravotním komplikacím. Nejprve koleno a na konci sezony 2006-07 zase to zpropadené rameno. Fanoušci Blackhawks si šikovného Čecha i tak oblíbili. Při svých návratech na led vždy předvedl něco výjimečného, jeho góly se pravidelně objevovaly v sestřizích nejlepších akcí. Jen škoda, že jich nebylo tolik, kolik by odpovídalo Havlátově talentu.

V roce 2007 byl vybrán na All-Star Game, což se mu povedlo ještě o čtyři roky později.

"Poprvé to byl zvláštní pocit, podruhé už jsem znal opravdu hodně lidí, protože jsme s Patrikem Eliášem patřili mezi ty nejstarší," tvrdil Havlát.

Ačkoli na konci první chicagské sezony musel na další operaci s ramenem a v následujícím ročníku stihl jen 35 utkání, když byl zdravý, tak dokazoval, co v něm vězí. Celá sezona 2008-09 včetně play off je do Havlátových osobních dějin zapsána zlatým písmem.

Nebylo tehdy mezi Blackhawks lepšího hráče. Mladíci Patrick Kane a Jonathan Toews chválili Havlátovu produkci i kamarádskou povahu. Základní část zakončil český útočník se 77 body, což je jeho kariérní maximum. Chicago ztroskotalo až v konferenčním finále na Detroit Red Wings a Havlát jako nejlepší hráč doufal v rychlý podpis nového dlouhodobého kontraktu.

Krach vyjednávání s Blackhawks zanechal na útočníkově psychice stopy. Havlát se stěhoval do Minnesoty, Chicago v následujícím roce vyhrálo Stanley Cup.

"Dostávám často otázky, jestli mě nemrzí, že jsem tím přišel o pohár, ale tak to vůbec nevnímám. Mohla se stát spousta věcí, které by to třeba změnily," řekl Havlát.

Dvě sezony strávené s Minnesota Wild úplně nenaplnily vzájemná očekávání, ačkoli zdravotně si Havlát nemohl moc stěžovat. Trejd do San Jose Sharks za Danyho Heatleyho měl dát kariéře českého šikuly zase pořádnou jiskru. "Martin jde do nejlepšího týmu NHL," jásal kamarád Eliáš. "Perfektní klub a pro mě nový začátek," doufal Havlát.

Jenže smůly se nezbavil. Když přeskakoval hrazení, zahákla se mu brusle o hranu mantinelu a bylo z toho zranění třísel a čtyřměsíční pauza. V Kalifornii utrpěl i vážné zranění pánve, znovu se ozvalo rameno. Pověst křehkého hráče sílila a management Sharks se rozhodl Havláta před skončením kontraktu vyplatit ze smlouvy.

Šanci oživit kariéru sice dostal sice v roce 2014 v New Jersey Devils, ale osud mu přichystal další ránu: Havlát si ošklivě rozpáral obličej o plexisklo vlastní přilby.

"Páťa (Eliáš) tam u toho byl, pak i Jarda Jágr a oba se dívali docela vytřeštěně. Já jen cítil, jak mi u nosu visí kus odděleného horního rtu a to nebyl určitě hezký pohled," říkal Havlát. "Nejdřív mi to doktoři museli lokálně umrtvit, což byl asi nejhorší moment, ale pak už jsem to cítil jen minimálně. Ležel jsem tam minimálně hodinu a půl, když mi to zašívali," popisoval.

Krvavý incident jako by ovlivnil Havlátovy výkony. Když se u Devils chopil trenérských opratí přísný manažer Lou Lamoriello, Havlát se dokonce ocitl mimo sestavu. Jakmile měli v New Jersey dobrovolný trénink, makali na ledě jen odstavený český útočník a pár mladíků. "Vážně nemám co říct," reagoval pak sklesle v kabině na žádost o rozhovor.

To už byla takřka jeho rozlučka s NHL. Překvapivě sice dostal možnost zahrát si v sezoně 2015-16 za St. Louis Blues a hned v prvním zápase vstřelil gól, jenže už po druhém utkání se sbalil a bez velkých komentářů mužstvo opustil. Až posléze vyšlo najevo, že ze zdravotních důvodů.

"Tehdy jsem přemýšlel o dalším kroku. Prohlédlo mě několik doktorů a existovala naděje, že bych zkusil zase hrát. V dubnu 2016 jsem začal rehabilitovat a na konci měsíce jsem už začínal trénovat. Cítil jsem se líp a líp, ale pak už začínaly tréninkové kempy a u mě to pořád nebylo na sto procent. Byl jsem plný emocí. Cítil jsem spíš frustraci než vztek. Ve finále bych byl ale víc vzteklý, kdybych se o návrat nepokusil," tvrdil Havlát.

Z ohlášeného comebacku v extraligovém dresu Brna, kde hokejově vyrůstal, ovšem sešlo. Třísla...

"Moje srdce chtělo pokračovat, ale tělo neposlouchalo. Poznal jsem, že je čas. Někteří hráči se nikdy nezraní, ale já jsem jiný," povzdechl si Havlát, který s partnerkou Ivanou a dvěma dcerami žije na Floridě.

Jednou se třeba k hokeji v nějaké roli vrátí, aktivní kariéra je už však minulostí. Jaká by byla, pokud by technicky nesmírně zručný útočník zůstal zdravý, lze jen těžko domýšlet. 594 bodů v 790 zápasech, tak zní konečný Havlátův příspěvek ke stoletým dějinám NHL.

 

Ctete více