Beliveau1

Stoletá historie NHL je bohatá jak na události, tak na velké osobnosti. Každou sobotu až do konce roku 2017 vám NHL.com/cs přináší ty nejpoutavější příběhy z hokejových dějin.
V našem seriálu se zaměřujeme na jednotlivá desetiletí, připomínáme si jejich významné postavy a důležité momenty. Vyzdvihujeme zakladatele i průkopníky. Tentokrát se zaměříme na dynastii Montreal Canadiens z konce 60. let.

Během pěti let vyhráli čtyři Stanley Cupy, po roční pauze přidali ještě jeden a stejně je nadvláda Montreal Canadiens z let 1965-71 v historii NHL trochu přehlížená. I legendární kapitán Habs Jean Beliveau ve své autobiografii Můj hokejový život píše o 'zapomenuté dynastii'.
Přitom už jen Toronto Maple Leafs mezi lety 1945-51 a Edmonton Oilers 1984-90 získali pět Stanley Cupů za sedm let.
Začátek 'šedesátek', to byly pro fanoušky Montrealu těžké roky. Po senzačním období a pěti Stanley Cupech v řadě v letech 1956-1960 přebralo vládu nad NHL nenáviděné Toronto. Třikrát po sobě dovedl kouč Punch Imlach Maple Leafs k trofeji a Canadiens se ani jednou neprokopali ze semifinále.
Sezona 1964-65 ale přinesla změnu. V souboji o postup do finále Montreal vyřadil Toronto v šesti zápasech a šel proti Chicago Blackhawks se Stanem Mikitou a Bobby Hullem.
Série se protáhla na sedm utkání, pokaždé vyhrál domácí tým, což se později přihodilo až v roce 2003, kdy proti sobě nastoupili New Jersey Devils a Anaheim Mighty Ducks.
Brankář Canadiens Gump Worsley si po dvanácti letech v lize poprvé zachytal finále a v něm udržel dvě čistá konta. Beliveau se stal prvním vítězem Conn Smythe Trophy pro nejlepšího hráče play off, když ve 13 utkáních zaznamenal osm gólů a stejný počet asistencí. Hodně se také vzpomínalo na brutální bitku, v níž John Ferguson uspal chicagského Erica Nesterenka.
"Hrát v domácím prostředí v sedmém zápase nemusí být pokaždé výhodou. Všechno vaše snažení může překazit jeden hloupý odraz puku. Jakmile jsme ale ten večer v hale Forum vstoupili na led, cítili jsme takovou energii našich fanoušků, že se prostě nedalo prohrát. Bylo to poprvé, kdy jsem jako kapitán zvedl nad hlavu Stanley Cup," řekl Beliveau.
Hned 13 jeho spoluhráčů zažilo svůj premiérový triumf. Tak moc se sestava Canadiens lišila od té z finále 1960. Trenér vítězů Toe Blake se pak chlubil svou taktikou hlídat nejnebezpečnějšího střelce Blackhawks Claudem Provostem. "V životě jsem ani předtím, ani potom nedostával takové rány," postěžoval si po finále Hull.
Obhajoba se Montrealu vydařila, když ovládl už základní část. V semifinále přejel 4:0 Toronto a o Stanley Cup si zahrál s Detroit Red Wings. Udolal je v šesti zápasech, když ten poslední v detroitské Olympii ukončil jeden z nejkontroverznějších gólů ve finálových dějinách.

Beliveau3

Hrála se třetí minuta prodloužení a hosté se vřítili do útočného pásma. Přihrávka od levého mantinelu mířila na Henri Richarda, který po kontaktu s obráncem ztratil rovnováhu, spadl na led, ale přesto dostal puk do domácí sítě. Detroitský brankář Roger Crozier okamžitě reklamoval, že si Richard pomohl rukou, ale to už před brankovištěm jásali všichni hráči Canadiens a sudí Frank Udvari spornou branku uznal. Crozierovi byl slabou náplastí aspoň zisk Conn Smythe Trophy.
Šampionský hattrick ale Canadiens dopřán nebyl. Veteráni z Toronta v roce 1967 dokázali sebevědomé obhájce přehrát v šesti zápasech, i když ten první ztratili v poměru 2:6. "Velké zklamání, myslel jsem, že na to máme," tvrdil kapitán Beliveau.
Expanze pak zdvojnásobila počet týmů v NHL. Original Six tvořilo Východní divizi a nováčci hráli v Západní divizi, kterou ovládli Philadelphia Flyers. Přitom se svou bilancí by na Východě ani nepostoupili do play off.
V semifinále 1968 ranař Ferguson zpacifikoval bostonského Teda Greena a ve finále divize přehráli Canadiens Chicago v pěti zápasech. Ve finále Stanley Cupu pak Montreal vyzvali St. Louis Blues, kteří měli několik hvězdných hráčů včetně Ala Arboura, Glenna Halla, nebo Noela Picarda. Navíc byli zručně koučovaní Scotty Bowmanem.
Finále nakonec bylo vyrovnanější, než se čekalo, i když skončilo 4:0 na zápasy. Montreal ale dokázal pokaždé vyhrát o jediný gól... Po 13 sezonách na lavičce Canadiens se tak se Stanley Cupem v kapse loučil proslulý trenér Blake a nahradil ho Claude Ruel.
Finálová dvojice 1969 měla stejné složení jako o rok dříve. A také tentokrát to skončilo 4:0 na zápasy pro Montreal. Hlavně díky gólmanovi Rogie Vachonovi, který během čtyř zápasů inkasoval jen tři branky z hokejek hráčů St. Louis.
Blues prohráli finále 0:4 do třetice i v roce 1970, to už jim ale zatápěl Boston v čele s Bobby Orrem. Ten rok se Canadiens nedostali na Východě do play off, i když na Západě by se svým bodovým ziskem s přehledem kralovali.
Kapitán Beliveau ale ještě jednou zavelel na zteč. V roce 1971 vedl montrealské šiky v sedmizápasovém finále proti Chicagu, kterému Canadiens vyrvali Stanley Cup v sedmém zápase na jeho ledě.
"Tu porážku 2:3 mám dodnes před očima," říkává často Bobby Hull. Bylo to poslední finále hrdinného kapitána Beliveaua, který svou kariéru zakončil ziskem deseti Stanley Cupů! V brance vítězů se poprvé předvedl Ken Dryden, o klíčové góly se starali Frank a Peter Mahovlichovi.
Byla to dokonalá ukázka chytré strategie, kterou u Canadiens zavedl generální manažer Frank Selke a pokračoval v ní Sam Pollock. Montrealský tým nikdy příliš nezestárnul. Když se zkušenější hráči ocitli za zenitem výkonnosti, nahradili je postupně mladší.

"Snažili jsme se dívat dva tři roky dopředu. Pokud jsme sledovali třeba i hvězdu, jak ztrácí jiskru, hledali jsme hráče, který by během roku mohl být připraven převzít její pozici," vysvětloval Pollock, který Canadiens oddaně sloužil 14 sezon, během nichž se slavilo devět Stanley Cupů.
Byla to filozofie, která z Montrealu dělala dominantní tým vlastně od čtyřicátých až do osmdesátých let minulého století. Galerie trofejí je tím nelepším důkazem.