Pan Hokej 2.0.2.0. I Jágr už zasáhl do pěti dekád

Dlouho byl jediným hráčem historie, který tenhle na první pohled těžko uvěřitelný počin dokázal. Gordie Howe hrál profesionální hokej v pěti různých dekádách. I proto si vysloužil přezdívku Mr. Hockey. Pro mnoho Kanaďanů byl málem tak starý, jako hokej sám. Byl jeho ztělesněním.

Od neděle je tu ovšem ještě jeden hráč, který dokázal to samé.
Jaromír Jágr.
Pan Hokej, verze 2.0. Nebo spíš 2.0.2.0.
Když vyjel v dresu svého Kladna 12. ledna 2020 na led pražské O2 areny do utkání proti Spartě, dokázal 'nesmrtelný' český velikán totéž, co Gordie Howe. Zasáhl do profesionálních soutěží v pěti různých desetiletích.
Od roku 1988 hrál za kladenskou Poldovku nejvyšší soutěž. V roce 1990 zamířil do NHL, kde při častých absencích Maria Lemieuxe vyrostl v největší eso Pittsburgh Penguins a nakonec i v top star celé soutěže.

V začátku nového tisíciletí byl bez debat nejlepším útočníkem světa, doma měl Hart Trophy a šest cen Arta Rosse pro nejproduktivnějšího hokejistu ligy.
Konec zmiňovaného (a začátek minulého) desetiletí trávil v ruské Kontinentální lize, kam si odskočil na tři sezony do Avangardu Omsk, ale v roce 2011 se vrátil do NHL a coby veterán v dresu šesti klubů dál sbíral starty i body, až se postupně stal druhým nejproduktivnějším hráčem historie NHL a fanoušci napjatě sledovali, zda dokáže překonat i rekord v počtu odehraných utkání.
To se mu nepovedlo, rekord dál drží právě Howe s číslem 1767. Jágr se zastavil na 1733. Jeho poslední angažmá - u Calgary Flames - se neukázalo jako šťastné. Zimu kanadského středozápadu a vražedné tempo omlazené NHL nevydržel jeho pohybový aparát a vleklé zranění nakonec jeho cestu skrz NHL ukončily. Poslední zápas odehrál 31. prosince 2017, měsíc a půl před 46. narozeninami.
Ale profesionální hokej hraje dál, byť už v něm vlastně jako majitel kladenských Rytířů zaměstnává sám sebe. A navzdory kupícím se zdravotním potížím s ním přešel i do nového desetiletí.

Jágr je, podobně jako Howe, vlastně něco jako přírodní úkaz - něco jako svého času císař František Josef I., který vládl Habsburské říši od roku 1848 až do 1. světové války. V některých rodinách se mohlo stát, že číslo 68 na ledě viděla babička, viděl ho táta, sledoval jste ho vy sám a zažily ho vaše děti a dost možná třeba i vnoučata. Pro mladší generace je tu vlastně 'odnepaměti', podobně jako to mívali Kanaďané s Howem od konce 40. let až do roku 1980, kdy končil kariéru on.
Přitom je zajímavé, že tyhle dva vlastně pranic nespojovalo. Byli úplně jiní. Jedinou podobnost nabízí jejich post (oba pravé křídlo) a tělo (oba to byli dost urostlí chasníci).
Jágr nebyl nikdy ženatý, Howe byl rodinný typ: manželka a čtyři děti pro něj byli nade vše a na ledě si vychovával nástupce. Jeho syn, obránce Mark Howe, se stal stejně jako on členem Hokejové síně slávy v Torontu; hokej hrál i starší syn Marty.
To Jágr je vlastně pořád jako 'velké děcko', které se chce bavit hokejem a tenhle sport je pro něj vším od A až do Z. I když po třicítce přece jen hodně vyspěl a z individuality se stal týmovým hráčem, což dokládá i jeho snaha zachránit a vytáhnout zpět na vrchol kladenský klub.
Rodina ale přijde až po kariéře, naznačoval. Jenže ta kariéra jako kdyby neměla nikdy skončit.
Více k tématu: [Huberdeau se zapsal do floridské kroniky]
Rozdíly jsou patrné, i když sledujete jejich zápasy na ledě. Howe hrával mnohem 'špinavěji', jeho lokty byly proslulé, ale v dřevních dobách a bez přilby se o sebe uměl víc postarat. To Jágr byl techničtější, asi i větší talent, avšak dlouho potřeboval vedle sebe mít 'bodyguarda' a sám nebyl zdaleka tak tvrdý a odolný, byť se k tomu hlavně díky neskutečně silným nohám postupně dopracoval.
České křídlo dlouho trápila třísla, ale Howe coby mladá hvězdička Detroit Red Wings prošel na počátku kariéry mnohem těžším momentem - poté, co se mu v play of 1950 nepovedlo trefit Teda Kennedyho z Toronto Maple Leafs, vletěl (hrálo se bez helmy) hlavou do mantinelu a ocitl se na pokraji života a smrti. Pro mnoho svědků je stěží pochopitelné, že pak ještě hrál někdy hokej.
Kanadský 'Mr. Hockey' byl také ohromným ambasadorem NHL (i konkurenční WHA). Stovky návštěv nemocnic, nekonečné charitativní akce, miliony podepsaných kartiček, desetitisíce fotek s fanoušky...
U Jágra to tak nebylo, byť i on byl k fanouškům obvykle vstřícný. Rád sázel, hrál hazardní hry, byl náladový, nevyzpytatelný, postupně se uzavíral do sebe, k lidem kolem sebe se často choval s despektem. I v tomhle dozrál později a možná mu k tomu pomohly i zkušenosti z Ruska a stále silnější vztah k pravoslavné víře.
Na Howea spoluhráči vzpomínali jako na mírného člověka, který v kabině skoro není slyšet a mění se, až když skočí na led. Jágrovi někteří pozorovatelé v NHL přisoudili přezdívku 'Rakovina kabiny' nebo 'Zabiják trenérů'. Nikdo nevěděl, s jakou jeho náladou nebo nápadem se příště potká - opět ale platí, že i tohle se s věkem změnilo a postupně dospěl do role lídra (poprvé nejspíš v New York Rangers od roku 2005) a mentora (od působení ve Philadelphia Flyers v roce 2011). Ostatně, sám nedávno přiznal, že jako kouč by hráče Jágra nesnesl.

Na druhou stranu: Jágr byl zábavnější na ledě i mimo něj. A když už dával rozhovory, měly vždy hlavu a patu a často v nich bylo zajímavé a originální sdělení.
Zcela odlišný byl i odchod obou legend z NHL. Jágr skončil v tichosti, bez fanfár, jaké by si bezesporu zasloužil. Když se loučil Howe jako tehdejší rekordman v počtu gólů (801), bodů (1850) i zápasů (kterým je dodnes), byla NHL vzhůru nohama.
Jágr nakonec Howea překonal v počtu bodů, zastavil se na 1921; víc (2857) už má v historii jen Wayne Gretzky. V gólech si druhé místo udržel Howe, Jágr je se 766 trefami třetí.
Statisticky srovnávat oba veleslavné muže, kteří se zařadili mezi malou hrstku největších postav hokejových dějin, však nemusí být zcela fér. Ten první hrál v úplně jiných časech: začínal v době velkého rozmachu po 2. světové válce, prožil divoká 60. a 70. léta, vznik a zánik WHA, rozšíření NHL na víc než dvojnásobek a dotkl se i začátku ofenzivní éry 80. let.

Ten druhý do ní vstoupil a prožil posledních pár sezon téhle útočně laděné epochy ještě jako mladík, jenž dvakrát získal Stanley Cup pod křídly Maria Lemeiuxe. Většinu kariéry se však musel prokousávat defenzivní érou pasti středního pásma a benevolentního 'soudcování', kdy se držení a hákování pískalo jen, když faulovaný skončil na zemi - a tam Jágr skoro nikdy nekončil, protože často ustál i to, když na něm viseli dva protihráči.
Přísnějšího posuzování faulů a větší volnosti si užil až ve veteránském věku okolo čtyřicítky, kdy už logicky tolik bodů nesbíral.
Jednu fascinující věc však společnou bezesporu mají.
Jak Howe, tak Jágr během profesionální kariéry zažili, jak se vedle nich střídaly generace spoluhráčů i soupeřů, jak se hokej měnil a oni se částečně museli měnit s ním a částečně zůstávali sví. Jako kdybyste jeli vlakem, projeli několik zemí a snad i několik podnebných pásem, pozorovali, jak se za okny střídá ráz okolní krajiny, ale cesta by pokračovala pořád dál.
Tak úchvatné jsou počiny obou velkých mužů, které v jejich hokejové dlouhověkosti sotva někdo dožene. A kteří na sebe vlastně pěkně navázali: nejdřív tu bylo pět dekád s Howem, pak pět dekád s Jágrem.
A to jsme vlastně ještě nezmínili, jakým způsobem mazák z Hnidous svou pátou desetiletku načal. Na Spartě řídil vysokou výhru Kladna (8:4) čtyřmi body za dva góly a dvě asistence.
Ne, extraliga sice není NHL, hokejově je bezesporu o nějaký ten stupeň níž. Ale famózním výkonem dokázala legenda s číslem 68, že se s ní pořád ještě musí počítat. A že ani v téměř 48 letech ještě dlouho nemusí být na ledě jen do počtu.
Stejně, jako Howe, jenž končil svou poslední sezonu NHL u Hartford Whalers v 52 letech s bilancí 80 zápasů, 41 bodů.