Legendární útočník odehrál všech svých 22 let v NHL za Chicago. Dodnes je klubovým rekordmanem v bodech (1467), asistencích (926) a v odehraných utkáních (1396). V roce 1980 se stal prvním hráčem Blackhawks, jehož číslo bylo navždy vyřazeno. O tři roky později vstoupil do Síně slávy v Torontu, 7. března 2008 byl jmenován klubovým ambasadorem Blackhawks.
Mezi lidmi, kteří přišli vzdát Mikitovi poslední poctu, byl i jeho dlouholetý spoluhráč Bobby Hull a také starosta Chicaga Rahm Emanuel.
Fandové se dělili o své vzpomínky na Mikitu, od zážitků, kdy poslouchali přenosy ze zápasů NHL v rádiu, až po návštěvy Chicago Stadium či osobní setkání. Pětašedesátiletý John Sczczepanski z Lansingu chodí na Blackhawks od roku 1964.
"(Mikita) pro mě znamenal hodně, protože správným způsobem hrál i žil. Stále mám jeho knihu 'Hraju, abych vyhrával', která mě motivovala, řekl Sczczepanski. "Byla to velká osobnost. Neznal jsem ho osobně, ale viděl jsem, jak hraje, jak proměnil svou hru: nejdřív byl nepříjemný a hodně se rval a pak najednou vyhrál dvakrát za sebou tři trofeje. To je velká věc."
Více k tématu: [Mikita se stal legendou osudu navzdory]
Na rozloučení s Mikitou přijeli i 'přespolní'. Šestapadesátiletý Dale Wurfel cestoval přes 600 kilometrů z Londonu v kanadském Ontariu. V sedmi letech dostal od rodinného přítele Loua Vargy, jenž byl tehdy fyzioterapeutem Blackhawks, Mikitovu podepsanou hokejku, puk a program. V roce 1980 se Wurfel se svým idolem setkal díky svému bratranci Timu Trimperovi, jenž odehrál jednu sezonu za Chicago.
"Když jsem vyrůstal, nosil jsem na hokeji číslo 21. Právě kvůli Stanovi," vyprávěl Wurfel. "21 je pro mě vším. Byl to zuřivý bojovník, který se musel popasovat s tolika výzvami. Celý jeho život byl velkým příběhem, proto to byl vždy můj vzor."
Devětatřicetiletý Miro Bellak i jeho o tři roky starší žena Maya přišli stejně jako Mikita do Ameriky ze Slovenska. S legendárním rodákem zpod Tater se tito obyvatelé Hickory Hills přišli rozloučit v tričkách se slovenskými národními motivy a se slovenskou šálou, jíž na místě předali jednomu z Mikitových vnuků.
"Skvělý člověk, skvělý děda, otec i manžel. Byl to velký muž," řekl Bellak.
Mikita se narodil 20. května 1940 ve vesnici Sokolče jako Stanislav Gvóth. Po komunistickém puči v Československu v roce 1948 ho adoptoval strýc Joe Mikita s tetou Annou, kteří žili v kanadském městě St. Catherines.
"Byli jsme vychováváni stejným způsobem, ke stejným životním hodnotám. Kdykoliv jsem ho viděl, připadal mi jako člověk z rodiny, i když jsme nebyli příbuzní," dodal Bellak o Mikitovi.
Sledujte veškeré novinky z NHL na Twitteru [@NHLcz]
Na slavného centra se bude vzpomínat i jako na velkého podporovatele charitativních projektů. Sedmnáctiletá Hannah Garciová z Napervillu, která přišla o 55 procent sluchu, hraje od 11 let hokej v American Hearing Impaired Hockey Association pro částečně neslyšící. AHIHA založil v roce 1973 právě Mikita.
"Nelze popsat, co to pro mě znamená. Je to celý můj život," tvrdila Garciová, nejlepší kamarádka Mikitovy vnučky Kayly, která si zahrála i proti Mikitovým vnukům Charliemu a Billymu. "Lidi, které znám, všichni moji nelepší kamarádi, jsou z AHIHA. Nejdřív jsem si to se Stanem nespojovala, ale vím, že tu asociaci založil. Jsem mu velice vděčná, protože mi to změnilo život. Díky (AHIHA) jsem lepším člověkem."
Čtyřiašedesátiletý Chuck Sikaras z Warrenvillu hovořil ve velkých emocích. "Po 42 let jsem permanentkářem Blackhawks. Viděl jsem ho dát 500. gól, viděl jsem, jak vyřazovali jeho číslo," vykládal. "Vím, jak skromný a pokorný člověk to byl. Skvělý ambasador hokeje a vzácný člověk."
