Příští rok se můžou dočkat Eliáš, či Hossa. Nebo oba

Také v sezoně 2019-20 vám NHL.com/cs přináší každé úterý pohled na žhavé trendy a dění v NHL. Od sérií výher či proher přes velké výkony jednotlivců až po novinky okolo ligy, s Tepem NHL budete vždy ve stejném rytmu jako nejlepší hokejová soutěž světa.
V dalším vydání seriálu zkusíme nadhodit, které nové členy přijme Hokejová Síň slávy v roce 2020.

Slavnostní večer, při němž mezi členy Síně slávy v Torontu vstoupil i bývalý vynikající útočník Václav Nedomanský, nemusí být na nějakou dobu posledním otiskem česko-slovenské školy. Mezi výrazné kandidáty na vstup do hokejového Pantheonu totiž patří i Patrik Eliáš a Marián Hossa. Třeba už za rok?

Pro oba hovoří nezpochybnitelné cifry a kariéry lemované Stanley Cupy. Hossa, který odehrál své poslední zápasy za Chicago v roce 2017, bude mít první příležitost zařadit se mezi velikány, Eliáš už je mezi aspiranty druhým rokem.
Vyjma výrazného individuálního ocenění Hossa naplňuje všechny předpoklady pro členství. 1134 bodů a 525 gólů jsou silnými argumenty, k nimž se kromě mazácké a nesmírně účinné celoplošné hry přiřazuje i pět finálových účastí a tři Stanley Cupy během šesti let s Chicagem.
Eliášovy statistiky jsou sice o něco méně efektní, ale nesmí ale zapomínat, že svých 1025 bodů nasbíral pouze v dresu defenzivně vycepovaných New Jersey Devils. V jiných týmech by svůj střelecký i tvůrčí talent asi využil ještě o něco lépe, ale jak říkal dlouholetý generální manažer klubu Lou Lamoriello: "Pat byl vždy příkladný Devil."

Ve své vrcholné formě pomohl Eliáš New Jersey ke dvěma Stanley Cupům (2000, 2003) a jeho zásluhy o vzestup podceňovaného klubu jsou nejspíš i trochu nedoceněné. HHOF by to v roce 2020 mohla napravit.
Kandidátem číslo jedna však bude podle mnohých analýz jiný hráč, který si na nejrespektovanější hokejovou trofej světa jako vítěz nikdy nesáhl.
Ano, řeč je o neúspěšném finalistovi Stanley Cupu z roku 2004 a bývalém kapitánovi Calgary Flames Jaromeu Iginlovi. Jinak je ovšem jeho výčet úspěchů imponující. Patří k němu 625 gólů i 1300 bodů, dvakrát kraloval střelcům základní části a v roce 2002 získal i Lester B. Pearson Award. Vedle ambasadorské role jsou mimořádné také jeho mezinárodní úspěchy: vždyť dvakrát vyhrál olympiádu, má zlato z mistrovství světa i prvenství ze Světového poháru. To vypadá jako úplně jasná volba.
Více k tématu: [Nedomanský byl na cestě do Síně slávy průkopníkem]
Záliba inaugurační komise v legendách Série století ze sovětské éry by se teď mohla zaměřit podobně jako u Nedomanského spíš na hráče, který už nechtěl směřovat ke světlým zítřkům pod dohledem komunistických hlídačů. Alexander Mogilnyj je prvním hokejistou z bývalého SSSR, který utekl ze své země, aby mohl hrát NHL - a okouzlil ji celkem 473 góly. Obzvlášť jeho střelecké dostihy s Teemu Selännem v sezoně 1992-93 jsou nezapomenutelné. Oba se nakonec zastavili na 76 gólech.
Jenže možností, na koho ukázat, je tolik...
Co Daniel Alfredsson, bývalý kapitán Ottawa Senators, který kariéru zakončil na 444 gólech a 1157 bodech? Jistě, v záři Stanley Cupu se nikdy neocitl, ale zdobí ho zlato z olympiády a třeba i Calder Trophy.

Rod Brind'Amour by kvůli ceremoniálu musel na chvíli opustit hráče Carolina Hurricanes, které loni dovedl až do finále Východní konference. Jeho individuální kariéra ale také není vůbec k zahození. Naopak, spíš je charismatický kouč hodně vysoko na žebříčku možných kandidátů. 1184 bodů ve 1482 zápasech a k tomu také dvě Selke Trophy z let 2006 a 2007, kdy už bylo Brind'Amourovi výrazně přes 35 let... Osmnáct bodů během tažení Hurricanes k poháru už je jen decentním dovětkem za argumenty, které mají váhu samy o sobě.
Další kandidáti? Ve své nejlepší fazóně se Jeremy Roenick mohl srovnávat s Waynem Gretzkym, více než pět set gólů a bodový průměr 0,892 na zápas vypadá jako aktivní předplatné mezi ty nejlepší z nejlepších, jenže americkému útočníkovi chybějí individuální ocenění i zlaté medaile.
S uvedením Sergeje Zubova patrně na chvíli vychladly naděje Sergeje Gončara, obránce, jenž sehrál 1301 utkání a s Pittsburgh Penguins získal Stanley Cup 2009. Na debatu je, zda patřil mezi ty nejlepší; podobně jako třeba Kevin Lowe, jenž je sice zmiňován společně s velkými jmény edmontonské éry z osmdesátých let, ale v přímé konfrontaci s Gretzkym, Markem Messierem, Paulem Coffeym ve významu zaostává.
V případě Theorena Fleuryho by se asi tábory zastánců a odpůrců přely ještě vzrušeněji, i když 1088 bodů v 1084 zápasech nedokáže získat nějaký nýmand. Stejně jako odehrát 1540 utkání za jeden klub, což je pro změnu meta, na kterou se dostal další příklad klubové věrnosti Shane Doan, jenž celý hokejový život strávil v jedné organizaci, která se z Winnipeg Jets proměnila ve Phoenix Coyotes a později Arizona Coyotes.
Sledujte veškeré novinky z NHL na Twitteru [@NHLcz]
A málokdo by také mohl zpochybnit, pokud by bylo zvažováno jméno Curtise Josepha, jenž vychytal víc výher (454) než slovutní členové Síně slávy Terry Sawchuk (445), Jacques Plante (437), Tony Esposito (423) a Grant Fuhr (407). Takže proč ne Joseph? Kvůli absenci Vezina Trophy a Stanley Cupu, namítnou nejspíš jeho odpůrci.
Komise si ale pro nás může přichystat i překvapení podobné inauguraci Václava Nedomanského. Jeho role průkopníka je mimořádná, hokejová historie ale podobných velikánů vyprofilovala daleko víc. Síň slávy však jejich význam ještě znásobuje.