Skip to main content

Winnipeg má venkovní hokej v krvi

Dějiště Heritage Classic je zvyklé na zimní slotu

Napsal Tim Campbell @TimNHL / autor NHL.com

Dlouho před tím, než se z Mikea Keanea stal hokejový profík, prošlapával stejně jako Jára Cimrman slepé uličky.

Coby kluk pokukující po hokejové kariéře zažil bezpočet zápasů hraných venku. Během té doby přišel na spoustu fint, jak se vyrovnat s nepříznivými venkovními podmínkami. Ale též na spoustu nefungujících vychytávek.

"Třeba když mi tvrdili, že stačí mít na nohách dva páry ponožek," vzpomíná bývalý útočník NHL. "Pořád jste slyšeli: Hlavně se pořádně oblíkni. Jenže dva páry ponožek to nevytrhly. Naopak - čím víc jste měl nohy zabalené, tím rychleji se vám zapařily. S tenčí vrstvou to bylo lepší, nohu jste paradoxně zahřáli rychleji. Stejně jako kulišárna s vazelínou. Prý: Potři si tím obličej. Jenže v ostrém severáku to bylo k ničemu."

Tenhle rébus hokejisté celků Winnipeg Jets a Edmonton Oilers, kteří se v neděli utkají pod širým nebem v rámci akce 2016 Tim Hortons NHL Heritage Classic, řešit zřejmě nemusí. Na stadionu Investors Group Field bude totiž v neděli podle posledních předpovědí něco kolem 8 stupňů Celsia.

I tak si ale leckdo z nich vzpomene, co bylo odjakživa při hokeji venku nejdůležitější: Zůstat v teple. A že to ve Winnipegu dobře znají. Venkovní hokejové zápasy k němu patří, jde o zdejší životní styl. Po městě jsou rozesety stovky ledových ploch.

Umožňují to zdejší specifické povětrnostní podmínky. Pro hypochondry snad moc studené, pro hokejisty vítané.

"Zima ve Winnipegu trvá dostatečně dlouho a je dostatečně chladná, proto je normální chodit hrát ven," popisuje kapitán Chicago Blackhawks Jonathan Toews, jenž se tu narodil. "Málokde najdete tak příznivé kulisy pro hokej."

K nejzasutějším Keaneovým vzpomínkám patří klukovské mače na plochách T.R. Hodgson Parku a Sir John Franklin Community Clubu. Patřily ke zhruba sedmi kluzištím, které měl Keane jako malý hned za barákem. Podle oficiálních statistik jich jsou po celém městě přes dvě stovky.

Některé z nich jsou vyloženě hokejové, z jiných se stávají ledová kolbiště jen přes zimu, když majitelé polijí basketbalová a tenisová hřiště vodou.

Jedním takovým oblíbeným kluzištěm je Dakota Community Centre Sportsplex, druhý domov už zmíněného Toewse.  
 
Který byl ten první? Ledový plácek, který pro malého Jonathana postavil u domu táta Bryan.

"Vyprávím o tom často, ale je v tom skryto mnoho odpovědí k otázkám o celé mé hokejové kariéře," říká Toews. "Strávil jsem tam hodiny. Takhle vyrůstat bylo super. Když jste malý, tak si ani neuvědomujete, jak jste v porovnání s jinými dětmi šťastný, že můžete celé dny bruslit s hokejkou v ruce. V tomhle ohledu jsem byl trochu rozmazlený."

Toews chodil hrát se svým bratrem a s kamarády.

"Hodiny a hodiny během celého týdne. Byl to skvělý způsob, jak si osvojit základní hokejové návyky," tvrdí.

Tak ostatně vypadá denní náplň mnoha dětí z Winnipegu: Co nejrychleji vypadnout ze školy, okamžitě napsat domácí úkoly, slupnout večeři a hurá s hokejkou ven.

"Protože se reflektory zhasínaly kolem desáté, dělali jste všechno pro to, abyste se na led dostali aspoň v šest," prozrazuje Keane, který v NHL nastoupil do 1161 zápasů za Montreal Canadiens, Colorado Avalanche, Dallas Stars, New York Rangers, St. Louis Blues a Vancouver Canucks. "Celý den jste tu chvíli vyhlíželi."

Podle Randyho Gilhena, který v NHL odehrál 457 zápasů, pak bylo hraní hokeje pod střechou hotovým přepychem.

"Míval jsem nohy z hokeje pod širým nebem tolikrát zmrzlé! Táta s mámou mi je rukama třeli, jindy jsem kvůli prokrvení poskakoval na místě," vybavuje si Gilhen, vítěz Stanley Cupu z roku 1991 v dresu klubu Pittsburgh Penguins. "Tenkrát to tak prostě fungovalo. Venku se hrálo v jednom kuse. Ještě když jsem v patnácti hrál zdejší ligu, trénovali jsme jednou týdně pod širým nebem."

Taky si pamatuje na rady s vazelínou?

"No jo, to bylo moc pěkné," směje se hořce stejně jako Keane před ním. "Nejhorší na těch mrazech bylo, když jste museli na střídačce poskakovat a pořád se hýbat. Zahřívat si nohy od stehen až k palcům. Pod hokejovými rukavicemi jsme nosili ještě ty obyčejné."

Přesto by tyhle studené zážitky za nic na světě nevyměnil. Ač to kolikrát opravdu bolelo.

"Často jsem se domů vracel vyloženě s brekem, protože jsem byl zmrzlý na kost," připouští Keane. "Doma jste si nohy dali do tepla a jak jste pomalu rozmrzali, jako kdyby do vás bodaly stovky jehliček."

Patřilo to k tomu.

"Taky mám pořád před očima, jak jsme se museli pro puk vystřelený ze hřiště brodit závějemi. Neměli jsme nachystané žádné kbelíky plné puků jako dneska!" baví se vzpomínáním Keane.

Osmapadesátiletý Jordy Douglas, který si v NHL zahrál v 268 zápasech za tým Hartford Whalers, to zpětně nevidí jen jako přípravu na velkou hokejovou kariéru. Bylo to prý mnohem víc.

"Pro nás to byl ráj," vysvětluje. "V zimě jsme byli na ledě pokud možno každou vteřinu."

Winnipegská zima bývá vděčným terčem všemožných vtípků. Bezpochyby s sebou přináší šílenou kosu, místní se ale o nějaký ten mrazík zas tolik nestarají. Večer občas klesne teplota až k minus třiceti, ale ani tehdy to podle Keanea obyvatele Winnipegu od hokeje neodradí.

"Minus třicet je v pohodě," tvrdí. "S tím se vyrovnáte. Patří to přece k zimě. Jako kluk si nemůžete přát lepší místo k vyrůstání. To se nedá přebít ničím na světě."

Ctete více