Deset borců, kteří také aspirují na Síň slávy

Teemu Selanne by zhruba na konci června příštího roku měl očekávat telefonát od šéfa Hockey Hall of Fame Lannyho McDonalda - s informací, že se stane novým vyvoleným.
Eric Lindros, Sergei Makarov a Rogie Vachon se do Síně slávy mezi hráči dostanou v pondělí, v kategorii budovatelů čeká posmrtné ocenění na Pata Quinna. Za svoji novinářskou práci se uznání dočkají Sam Rosen a Bob Verdi.

Selanne by se měl téhož dočkat hned v prvním roce, kdy bude podle pravidel k dispozici - tedy tři roky po skončení kariéry. Pokud to tak skutečně dopadne, stane se teprve druhým Finem v Síni slávy; tím prvním byl Jari Kurri oceněný v roce 2001.
Selanne si v NHL připsal celkem 684 gólů a 1457 bodů v 1451 startech. Mezi střelci mu v dějinách náleží 11. místo, v produktivitě je 15. a v odehraných duelech si drží 24. příčku. Více bodů mají pouze dva nečlenové Síně slávy: stále aktivní Jaromír Jágr (1874) a čekatel Mark Recchi (1533).
Jágr je jistotou okamžitě, jakmile to bude možné. To Recchi čeká už čtvrtým rokem - získal sice o 76 bodů více než Selanne, odehrál ovšem o 201 zápasů navíc.
Selanneho výčet úspěchů zní: Stanley Cup (2007), Calder Trophy (1993), Maurice Richard Trophy (1999), Masterton Trophy (2006) a čtyři olympijské medaile včetně bronzu ze Soči 2014. Tehdy jej slavil ve věku 43 let a se šesti body byl zvolen nejužitečnějším mužem turnaje.

Pokud Selanne dle očekávání dostane aspoň 75 procent hlasů od osmnáctičlenné komise, má Síň slávy jistou. Pak už by pro další bývalé hráče zbyly jen tři pozice, neboť jejich počet nemůže každoročně přesáhnout čtyři jména.
Zde je desítka mužů, kteří by příští rok mohli Selanneho doplnit.
Daniel Alfredsson (1. rok čekání)
Alfredsson, dlouholetý kapitán Ottawa Senators, za 18 sezon v NHL nasbíral 444 gólů, 713 asistencí a 1157 bodů v 1246 zápasech. Nikdy nezískal Stanley Cup, se Švédskem se však v roce 2006 stal olympijským vítězem a osm let později přidal stříbro. V roce 1996 vyhrál Calder Trophy.
Mark Recchi (4. rok čekání)
Recchi jako hráč třikrát křepčil se Stanley Cupem. V bodování mu v historii patří 12. místo (1533), v asistencích 15. příčka (956), mezi střelci je 20. (577) a v odehraných duelech dokonce čtvrtý (1652). Jedná se o jediného neaktivního hokejistu, který s minimálně 500 trefami a 1500 body ještě není členem Síně slávy.
Chris Osgood (4. rok čekání)
Byť nastupovali ve zcela rozdílných érách, bývá Osgood často přirovnáván k Vachonovi. Osgood vyhrál 401 utkání a třikrát slavil Stanley Cup, z toho dvakrát jako jednička. Vachon se zastavil na 355 vítězstvích a se Stanley Cupem se mazlil třikrát, jednou jako jednička. Osgood vychytal 50 čistých kont; Vachon 51. Osgood je v historickém pořadí 20. ve startech (744), ale 11. ve vítězstvích. Vachonovi v triumfech patří 19. příčka a v zápasech je na 16. pozici (795). Osgood v průměru inkasoval 2,49 gólu na zápas, u Vachona jde o 2,99 branky.

Curtis Joseph (5. rok čekání)
Vše, co Josephovi schází, je Stanley Cup. V tabulce výher je v historii NHL čtvrtý (454), v pořadí startů pátý (943). V 51 zápasech neobdržel gól, tak jako Vachon. Joseph zažil sedm sezon s minimálně 30 vítězstvími, dvakrát si jich připsal 36.
Paul Kariya (5. rok čekání)
Kariya, tak jako Pavel Bure a Lindros, zažil kariéru omezenou zraněními; pokud ovšem byl zdráv, dominoval. Bure i Lindros již v Síni slávy jsou. Kariya za 989 startů stihl 989 bodů včetně 402 gólů. S Kanadou vyhrál olympiádu v Salt Lake City 2002, mistrovství světa v roce 1994 a juniorský šampionát v roce 1993. Dvakrát mu byla udělena Lady Byng Trophy a patří k nejlepším hráčům dějin univerzitního hokeje; jako šampion s Maine získal v roce 1993 Hobey Baker Award.
Jeremy Roenick (6. rok čekání)
Roenick náleží k těm, s nimiž musí komise počítat každý rok. Za 1363 zápasů vstřelil 513 gólů a získal 1216 bodů. Nikdy nezískal Stanley Cup ani velkou individuální trofej, přesto v letech 1990 až 1994 patřil k největším hvězdám NHL - za 327 duelů tehdy stihl 190 branek a 411 bodů. Ve zbytku kariéry podával vyrovnané výkony, nikdy se však již nedostal přes 40 gólů či 80 bodů za sezonu. Na olympiádě v Salt Lake City získal s USA v roce 2002 stříbro.

Alexander Mogilny (9. rok čekání)
Makarov tento týden lobboval právě za něj - a možná ukázal na správného muže. Mogilny za 990 utkání v NHL stihl 1032 bodů a 473 gólů. V roce 2000 ovládl Stanley Cup s New Jersey Devils, čímž se stal členem spolku Triple Gold Club: Mogilny totiž ještě se Sovětským svazem triumfoval na olympiádě v Calgary 1988 i na mistrovství světa 1989. Za Buffalo Sabres si v ročníku 1992-93 připsal 76 gólů v 77 zápasech.
Dave Andreychuk (9. rok čekání)
Pokud znamená 600 gólů metu pro přijetí a zisk Stanley Cupu to jen podtrhuje, jak je možné, že Andreychuk v Síni slávy stále chybí? V kariéře si připsal 640 tref a jako kapitán Tampa Bay Lightning vládl NHL v roce 2004. Je jediným hokejistou na penzi, který s více než 600 góly stále není mezi vyvolenými. Andreychuk odehrál 1639 zápasů (sedmý v dějinách), přitom komise v roce 2013 ukázala na Dina Ciccarelliho, jenž dal 608 branek za 1232 duelů. Andreychukovy statistiky z něj činí každoročního kandidáta.
Theo Fleury (9. rok čekání)
Jeho kariéra v NHL obsahuje 1088 bodů, 455 gólů a 1084 zápasů. Stanley Cup vyhrál s Calgary Flames v roce 1989 a s Kanadou ovládl juniorský šampionát (1988), Canada Cup (1991) i olympiádu (2002). Fleuryho kariéru zkrátila závislost na drogách a alkoholu, tyto problémy však již překonal.

Kevin Lowe (16. rok čekání)
Lowe byl hvězdným bekem dynastie Edmonton Oilers z 80. let. To značí jediné: byť šlo o mimořádného hokejistu, nedočkal se takových poct jako Wayne Gretzky, Mark Messier, Paul Coffey a jiní. Jeho bývalí parťáci z Oilers si dali za cíl prosadit Lowea do Síně slávy a mají pádné argumenty. Šestkrát vyhrál Stanley Cup (pětkrát s Oilers a jednou s New York Rangers), získal 431 bodů v 1254 duelech a hlavně hrál roli skromného, přesto velmi důležitého člena nejokázalejší hokejové party 80. let.