Přihlašte se přes svůj účet u NHL:
  • Odeslat
  • Nebo
  • Přihlašte se přes Google
 
Michael Langr

NHL pro mě byla druhý domov. Hlavně Montreal, vzpomíná veterán Ručinský

Pátek 2.11.2012 / 00:48 / NHL.com/cs - Michael Langr

Autor Michael Langr - korespondent nhl.com

Podělte se s přáteli


NHL pro mě byla druhý domov. Hlavně Montreal, vzpomíná veterán Ručinský
NHL pro mě byla druhý domov. Hlavně Montreal, vzpomíná veterán Ručinský

Začínal jako odsuzovaný emigrant, vracel se jako hrdina ověnčený olympijskými úspěchy i zářivou kariérou. Martin Ručinský si za šestnáct sezon vydobyl v NHL vynikající renomé a přestože i ve 41 letech stále hraje extraligu za Litvínov, na své angažmá v kanadských a amerických klubech vzpomíná s nostalgií i s nadšením.

"Nechalo to ve mně velkou stopu. Vždyť jsem tam strávil snad polovinu života. Nejen, že to pro mě byla nejlepší soutěž na světě, ale dá se říct i druhý domov," říká hokejový útočník, jenž v NHL odehrál 961 duelů a v nich nasbíral 612 bodů za 241 gólů a 371 asistencí.

Vstup do nejlepší soutěže světa přitom neměl jednoduchý. Coby dvacetiletý bažant opustil spolu s parťákem Josefem Beránkem v září 1991 československou reprezentaci na Canada Cupu a zůstal v Americe, přestože měl hrát za mateřský Litvínov. "Odcházeli jsme za divných okolností. Ivan Hlinka, tehdejší prezident litvínovského klubu, nás nechtěl pustit. My byli mladí, hloupí, nezkušení, chtěli jsme hrát NHL a nic jiného nás nezajímalo," popisuje Ručinský s víc než dvacetiletým odstupem.

"Doma zatím probíhaly soudy, Litvínov se hádal s Edmontonem, do toho se míchalo národní mužstvo. Byl to takový hovězí guláš, ale nakonec jsme se tím probili," dodává křídelní útočník, jenž stejně jako Beránek podepsal klubu Edmonton Oilers. "Věděli jsme, že domů už se asi nemůžeme vrátit, protože bychom neměli kde hrát. Že jsme vlastně jakoby emigrovali," přirovnává Ručinský, jak se cítil po 'útěku' z Litvínova.

"Ty vztahy se pak nakonec urovnaly, všechno to pominulo. S Ivanem Hlinkou jsme k sobě našli cestu," připomíná hokejista měnící se vztah s trenérem, který pak na olympijských hrách v Naganu 1998 dovedl Ručinského i celou reprezentaci k historicky největšímu úspěchu českého sportu.

Předtím se však všestranný útočník musel prosadit v NHL, kde ho hned na začátku premiérové sezony zbrzdilo zranění. "První rok jsem se musel vyloženě protlouct. Měl jsem aspoň výhodu v tom, že jsme na to byli dva. Kdybych byl sám, tak by to bylo asi mnohem těžší. Pepovi (Beránkovi) ten start vyšel daleko líp než mně, protože já měl zdravotní poblémy, které jsem léčil asi šest týdnů. Pepa mezitím nastoupil do kempu a to mužstvo udělal, kdežto já jsem začínal na farmě a do Edmontonu jsem se probíjel odtamtud."

U Oilers tak Ručinský odehrál pouhé dva zápasy, ještě v první sezoně ho vedení vyměnilo do Quebec Nordiques. A to bylo pro českého mladíka požehnání. "Už když jsem šel do draftu, tak o mě Quebec hodně stál, měl jsem s nimi strašně moc pohovorů. Ale nakonec mě vzal Edmonton před nimi," vrací se k draftu v roce 1991, kdy si ho celek z Alberty vybral v 1. kole jako 20. v pořadí.

"Nakonec jsem se ale přece dostal k Nordiques. Strašně se mi tam líbilo. Měli jsme mladé mužstvo, všichni kolem jednadvaceti, třiadvaceti let. Tam mi to sedlo úplně na míru. A hlavně jsem tam začal pravidelně hrát," vzpomíná Ručinský na tým, v němž zůstal až do roku 1995 a zažil i jeho stěhování do nového působiště a přerod v Colorado Avalanche.

Krátce poté z něj však musel odejít v jednom z největších trejdů v historii NHL, při němž do Colorada mířil hvězdný gólman Patrick Roy z veleslavných Montreal Canadiens.

"Tehdy jsem z toho nebyl moc odvázaný, protože jsem věděl, že máme v Coloradu výborné mužstvo. Měli jsme šanci vyhrát Stanley Cup, ale potřebovali jsme špičkového gólmana. Jenže za toho jsem nakonec šel já," podotýká Ručinský. "Nakonec se ovšem ukázalo, že Montreal mi seslal sám bůh z nebe. Tam začal zlom v mé kariéře, hlavně proto, že jsem tam strašně moc hrál. Byl jsem v první lajně, měl jsem pětadvacet minut za zápas, dostal jsem úplně jinou roli v mužstvu. Začal jsem se posouvat někam dál a hokejově ohromně růst. Montreal je pro mě vedle Litvínova srdcová záležitost."

U Canadiens také Ručinský zažil nejkrásnější moment kariéry v NHL. "Ani ne tak z osobního hlediska, ale v paměti mi vždycky zůstane poslední zápas v hale Forum. To bylo něco úžasného, nikdy jsem neviděl a asi už ani neuvidím tak velkolepou akci," připomíná rozlučku týmu se slavným stadionem z 11. března 1996.

"Tehdy to byl skoro kanadský národní svátek, Forum byla jedna z nejslavnějších hokejových hal na světě. A pro mě to byla nostalgie, protože já se tam vždycky cítil výborně, i když jsem tam hrával jako host," dodává ke stařičkému stánku z roku 1924, z nějž se 'Habs' přestěhovali do moderní arény Bell Centre. "Ta byla postavená prvotřídně, nešetřilo se vůbec na ničem. Z mého pohledu je to nejlepší hokejový stadion světa. Ale hala Forum pro mě měla magickou sílu."

Po odchodu z Montrealu v roce 2001 už se Ručinský na žádném jiném místě trvaleji neusadil. Hrál za Dallas Stars, Vancouver Canucks, dvakrát za St. Louis Blues, za New York Rangers dokonce třikrát. Ale nikdy ne víc než jednu, maximálně dvě sezony.

"Strašně se mi líbilo v New Yorku. Ale když jsme jednali s (generálním manažerem) Glenem Satherem o nové smlouvě, tak jsme se neshodli. Přesto jsem se tam pak ještě dvakrát vrátil. Byla to nádherná léta. V kabině tam bylo osm Čechů, hrály se tam české písničky, Kanaďani a Američani tam byli v menšině, naše nadvláda tam byla enormní."

V roce 2008 Ručinský putování po Americe ukončil a vrátil se do extraligy, kde se přes Spartu dostal zpátky do Litvínova. A za ten válí dodnes.

K NHL ovšem hledí i po čtyřech letech v Česku. "Pořád ji sleduju v televizi. Když mám čas a je třeba ten odpolední zápas, který je u nás od sedmi večer, podívám se strašně rád."